Jacqueline Gauthier

Herečka Jacqueline Gauthier byla za války a krátce po ní jednou z velkých hvězd francouzského filmu, ale kvůli nespokojenosti s rolemi, jaké dostávala, svou kariéru před kamerou ukončila již v polovině padesátých let. Narodila se krátce před koncem první světové války v Paříži, její otec byl bankovním úředníkem. Oba rodiče se stavěli skepticky k dceřiným snům o umělecké dráze, v čemž je utvrdil i slavný Louis Jouvet, kterému byla Jacqueline představena ve čtrnácti letech, když předtím kvůli matčině odporu rezignovala na kariéru tanečnice. Mladá Jacqueline se ale svých plánů nevzdala a začala navštěvovat herecké kurzy René Simona, později začala studovat na konzervatoři. První roli ve filmu, prozatím jen epizodní, dostala v komedii ZAPLACENÁ DOVOLENÁ (Vacances payées, 1938), souběžně debutovala i na divadelním jevišti, jejím prvním působištěm bylo Théâtre Pigalle. Z její další práce pro film stojí za zmínku romantická komedie PRVNÍ DOSTAVENÍČKO (Premier rendez-vous, 1941), kde se jako chovanka penzionátu objevila po boku dalších začínajících osobností mladé herecké generace. První velkou roli po boku René Daryho jí přinesla detektivka OSM MUŽŮ NA HRADĚ (Huit hommes dans un château, 1942), která byla ovšem nepříliš vydařenou a také málo úspěšnou adaptací literární předlohy. Jen v letech 1942-1943 natočila deset filmů a jako nadějná herečka začala zdařile konkurovat tehdejším největším hvězdám. Velké role střídala s vedlejšími, z těch menších úkolů připomeňme film U ŠTĚSTÍ DAM (Au bonheur des dames, 1943), který díky kvalitní literární předloze Émila Zoly nabídl divákům na svou dobu nadprůměrný umělecký zážitek. Jacqueline Gauthier přijímala sice atributy, které jí filmová sláva přinášela, své hvězdné postavení ale nijak zvlášť neprožívala, vyhýbala se pařížské společnosti, raději se zdržovala na venkově a věnovala se malování, odmítala i módní trendy. Co ji ovšem tížilo, byl nedostatek skutečně kvalitních příležitostí. Režiséři ji angažovali do průměrných, i když velmi úspěšných komedií, několikrát hrála s dobově populárními zpěváky. Po boku slavného Tina Rossiho stanula ve filmu SERENÁDA V OBLACÍCH (Sérénade aux nuages, 1946), jenž se stal jedním z největších komerčních triumfů poválečné francouzské kinematografie. Dalším výrazným úspěchem v kinech byla hudební komedie NOC V TABARINU (Une nuit a Tabarin, 1947), kterou realizoval český režisér Karel Lamač. Několikrát ji oslovil také tvůrce průměrné komerční produkce Jean Boyer. Po roce 1947 následuje v Jacquelinině filmografii nedobrovolná dvouletá přestávka, během níž čekala na umělecky hodnotnější příležitosti. To ji ovšem přivedlo do nepříjemné pozice herečky, která tvrdohlavě odmítala všechny nabídky. K filmování se vrátila s komedií EVA A HAD (Eve et le serpent, 1950), pak natočila ještě několik dalších titulů. Pod režijním vedením Jeana Boyera nakonec Jacquline Gauthier svou filmovou kariéru ukončila hlavní ženskou rolí v komedii POSTRACH ŽEN (La terreur des dames, 1956). V následujících nabídkách od filmu nenacházela pro sebe nic vhodného ani zajímavého a nadále se jako herečka realizovala převážně v divadle, kde shledávala možnosti uplatnění v umělecky ambiciózních projektech. Pracovala pod významnými režiséry jako byli Pierre Dux, Jean Meyer nebo Georges Vitaly, působila na scénách Théâtre de Paris, Théâtre de la Madeleine nebo Théâtre de La Bruyere. Mimořádný úspěch sklidila především v roce 1967 s představením Čtyřicet karátů (Quarante carats). V sedmdesátých letech se Jacqueline Gauthier začala objevovat v televizi, většinou v adaptacích osvědčených divadelních předloh, jednou z jejích posledních prací byla televizní inscenace NEBOŽKA PANÍ MATKA (Feu la mere de madame, 1979). Šlo o frašku slavného Georgese Feydeaua a v této hře vystupovala také na jevišti Théâtre des Variétés. Spolupracovala i s rozhlasem, kde se uplatnila mimo jiné jako zpěvačka. I přes pokročilý věk si Jacqueline Gauthier uchovávala mladistvý vzhled, její celoživotní nespokojenost s vlastní prací ale během let začala přerůstat ve vážné psychické problémy. Nebyla vdaná, neměla děti, na točení filmů rezignovala již v polovině padesátých let, později ji přestalo těšit i divadlo. Všechno to společně se strachem ze stárnutí v samotě vedlo k jejímu dobrovolnému odchodu ze života. Jacqueline Gauthier spáchala v září 1982 sebevraždu. Její smrt se časově kryla s tragickým úmrtím monacké kněžny Grace, jejíž osud tehdy zaměstnával všechna média, takže nečekanému odchodu kdysi slavné herečky nebyla věnována prakticky žádná pozornost.