Karel Jičínský

Jméno Karel Jičínský bylo uměleckým pseudonymem významného českého herce, který se narodil jako Bohumil Koros. Pocházel z rodiny důstojníka c.k. armády a dětství strávil ve vojenském prostředí, později si jej na výchovu vzala babička. Ta měla plné pochopení pro jeho touhu hrát divadlo a Karel Jičínský tak již jako patnáctiletý nastoupil angažmá u kočovné divadelní společnosti Aloise Janovského (1900), kde začínal jako rekvizitář a nápověda. V krátkém sledu pak vystřídal další putovní soubory, před první světovou válkou získal své první angažmá v kamenném divadle a hrál ve Státním divadle v Brně (1910-1913), následně ve Východočeském divadle v Pardubicích (1913-1914). V průběhu první světové války zakotvil v Praze a v letech 1915-1917 hrál ve Švandově divadle, další dvě sezóny strávil na scéně Městského divadla na Královských Vinohradech (1917-1919). Jako herec inklinoval Karel Jičínský ve svých počátcích k expresionismu, až později jako sólista Národního divadla přešel k realismu a civilnímu hereckému projevu, jaký známe i z jeho filmových rolí. Nejlepší léta své herecké dráhy strávil Karel Jičínský na jevišti Národního divadla, kam nastoupil v roce 1919 a působil zde dvacet let. Patřil k nejaktivnějším sólistům naší první scény a například v sezóně 1920/1921 nastudoval jedenáct představení, z toho čtyři hlavní role (Cyrano z Bergeracu, Eduard II., Jelení skála, Divoká kachna). Velmi vytíženým hercem byl i v následujících letech, střídal domácí repertoár se světovým, klasiku s modernou. Další velké úkoly na něj čekaly ve hrách Jan Roháč z Dubé, Ze života hmyzu nebo Bílá nemoc, postupem let ale význam jeho rolí klesal. S filmovou kamerou byl Karel Jičínský konfrontován poprvé ještě v němé éře, v roce 1926 hrál hned ve třech filmech; šlo o nenáročné, ale komerčně úspěšné společenské veselohry MOŘSKÁ PANNA (1926), SVÉHLAVIČKA (1926) a NA LETNÍM BYTĚ (1926). Výraznou kreaci pak předvedl ve zfilmovaném románu STARÝ HŘÍCH (1929). Po nástupu zvuku obohatil Karel Jičínský naši kinematografii vedlejšími rolemi v pětadvaceti filmech. Hrál nejčastěji právníky, ředitele nebo továrníky, zaznamenat jej můžeme v kvalitních dramatech, ale i v průměrných, nicméně dodnes oblíbených komediích (FALEŠNÁ KOČIČKA, 1937), dvakrát hrál s Vlastou Burianem (TO NEZNÁTE HADIMRŠKU, 1931; TŘI VEJCE DO SKLA, 1937). Nejplodnějším v jeho filmové dráze byl rok 1937, kdy hrál ve dvanácti filmech, zároveň tehdy dostal příležitost ve významných dílech jako FILOSOFSKÁ HISTORIE (1937) nebo BÍLÁ NEMOC (1937). V legendární komedii ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA (1938) hrál továrníka Krhounka, což bylo na dlouhou dobu jeho poslední vystoupení před kamerou, protože po Mnichovské dohodě se stáhnul a odešel i z Národního divadla, stejně tak opustil funkci předsedy odborové organizace filmových pracovníků Československé filmové unie, kterou zastával jen krátce (1937-1938). V letech 1938-1940 byl principálem vlastní divadelní společnosti Činohra Karla Jičínského, do konce války pak vedl Východočeské divadlo v Pardubicích (1940-1945). V roce 1945 byl Karel Jičínský jmenován ředitelem Zemského oblastního divadla v Ústí nad Labem, kde byla po odsunu Němců komplikovaná personální situace. Do osobnosti osvědčeného Karla Jičínského byly vkládány naděje na uchování a konsolidaci přední scény v severních Čechách, což se ovšem nepodařilo. Jičínský byl ze strany Komunistické strany osočován jako reakcionář, který se údajně uváděnými inscenacemi snažil zesměšnit Sovětský svaz, chod divadla provázely i četné osobní spory. Již v roce 1946 se soubor ústeckého divadla prakticky rozpadl a Karel Jičínský odešel na penzi. Před filmovou kameru předstoupil v poválečném období již jen dvakrát nevelkými rolemi (STRAKONICKÝ DUDÁK, 1955; Z MÉHO ŽIVOTA, 1955). Kromě práce v divadle a filmu je nutno připomenout i Jičínského uplatnění v rozhlase, v době vedení vlastního divadla napsal také několik veseloher (Směj se, paňáco, Žena tří mužů). Karel Jičínský zemřel v Praze 12. listopadu 1962 ve věku 77 let.