Jacqueline Delubac

Kariéra francouzské herečky Jacqueline Delubac neměla dlouhé trvání a s velkými rolemi ve filmu se potkala jen v krátkém období, kdy byla manželkou slavného režiséra a dramatika Sachi Guitryho (1885-1957). Pocházela z bohaté rodiny z Lyonu, jejím otcem byl Henri Basset, úspěšný textilní průmyslník, umělecké jméno Delubac přijala později podle rodného příjmení své matky Isabelle. Jacqueline vyrůstala v jihofrancouzském městě Valence, jako mladá dívka ale byla rozhodnuta nabourat konvence své konzervativní rodiny a prorazit jako herečka. Překvapivě našla podporu u matky, která ji poslala do Paříže. Tady Jacqueline prošla hereckými a tanečními kurzy a začala vystupovat v nočních klubech a bulvárních divadlech. Úspěchy sklízela především jako imitátorka slavné zpěvačky Josephine Baker. Značná popularita u pařížského publika přivodila brzy zájem filmových tvůrců a Jacqueline Delubac debutovala jako třiadvacetiletá nevelkou rolí v lidové komedii DRAHOUŠEK (Chérie, 1930). Následně dostala další příležitosti, za zmínku stojí její účast na Pagnolově filmu TOPAZE (1933), i když i tady se musela spokojit s epizodním výstupem. Zásadní změnu v její kariéře způsobil Sacha Guitry, tehdy již slavný režisér a dramatik. Ten v roce 1934 do jedné ze svých her hledal pohlednou mladou herečku, která by byla schopna hrát s anglickým přízvukem. Byla mu doporučena Jacqueline Delubac; roli získala a následně hrála ve více než dvaceti Guitryho hrách. V letech 1934-1938 vystupovala převážně na jevišti Théatre de la Madeleine. Vztah s Guitrym překročil pracovní rámec a Guitry se v listopadu 1934 rozvedl se svou dosavadní manželkou, herečkou Yvonne Printemps (1894-1977). Pár měsíců nato se pak oženil s Jacqueline Delubac. Guitry se dosud stavěl chladně k filmovému umění a byla to právě Jacqueline, která jej přesvědčila, že film může uchovat jeho umění navždy. Jejich prvním společným filmem byl životopisný snímek PASTEUR (1935), který sice neměl valný úspěch, ale Guitry si profesi filmového režiséra oblíbil a svou manželku v následujících letech obsadil do velkých rolí v dalších deseti filmech. Vyššími uměleckými hodnotami disponoval například film ROMÁN PODVODNÍKA (Le roman d'un tricheur, 1936), v němž Jacqueline Delubac vytvořila po boku Marguerite Moreno druhou hlavní ženskou roli. V témže roce pak spolu natočili další tři filmy. Velkým úspěchem i v mezinárodním měřítku byl historický velkofilm PERLY Z KORUNY (Les perles de la couronne, 1937), který zabodoval na filmovém festivalu v Benátkách. Příběh odehrávající se v průběhu několika staletí dal Jacqueline Delubac možnost uplatnění hned ve čtyřech rolích. Jen výjimečně pracovala s jinými režiséry, ovšem například v případě melodramatu SPOUTANÉ SRDCE (L'accroche coeur, 1938) byl pod filmem Guitry podepsán jako autor divadelní předlohy. Znovu v Guitryho režii pak hrála v dalším historickém filmu HISTORKY ELYSEJSKÝCH POLÍ (Remontons les Champs-Élysées, 1938). Sacha Guitry a Jacqueline Delubac se rozešli na podzim 1938, rozvedli se v dubnu následujícího roku. Zde je na místě zmínit, že Guitry byl ženatý celkem pětkrát a po každém rozvodu pro něj dosavadní manželka přestala existovat i jako herečka. Zatímco předchozí manželka Yvonne Printemps se dokázala udržet na hvězdném výsluní, Jacqueline Delubac takové štěstí neměla. Ještě v letech 1939-1940 se jí podařilo prosadit ve velkých rolích několika filmů, zájem o ni ovšem výrazně upadal. Na počátku války ji diváci v kinech viděli v zajímavém detektivním příběhu OPRÁTKA (Le collier de chanvre, 1940) nebo v rodinném dramatu TEN, KDO HLEDÁ PRAVDU (L'homme qui cherche la vérité, 1940), což byl první francouzský film dokončený po vypuknutí válečného konfliktu (v tomto filmu byl jejím protihráčem slavný dramatický herec Raimu). Do doby začátku války spadá také zajímavá fáma z dubna 1940, kdy byla v tisku zveřejněna informace, že Jacqueline Delubac chystá sňatek s významným britským politikem Leslie Hore-Belishou (1893-1957), oběma stranami bylo ale oznámení vzápětí dementováno. Jacqueline Delubac. V průběhu okupace natočila Jacqueline Delubac jediný film, V OPOJENÍ LÁSKY (Fievres, 1942), kde vytvořila ústřední pár se zpěvákem Tino Rossim. Po válce Jacqueline kvůli nedostatku příležitostí na další uměleckou dráhu prakticky rezignovala, jen výjimečně hrála v divadle, poslední dvě filmové role pak odehrála na přelomu 40. a 50. let. Svou filmografii uzavřela poměrně velkou úlohou v komedii ŽIVOT JE HRA (La vie est un jeu, 1951).. Od konce války měla Jacqueline Delubac nového životního partnera, s nímž pak strávila celá dlouhá desetiletí. Byl jím bohatý obchodník s diamanty Myran Eknayan (1891-1985), původem z Arménie. Jeho finanční zázemí spolu s dědictvím po rodičích, ale i honoráře z filmů umožnily Jacqueline Delubac věnovat se nové zálibě – sběratelství moderního umění. V průběhu let se jí podařilo vybudovat významnou kolekci francouzských malířů slavných jmen (A. Renoir, E. Manet, A. Rodin, E. Degas) i cizích umělců jako Modigliani nebo Picasso. Svou hodnotnou sbírku pak odkázala Muzeu výtvarných umění v Lyonu. Shromáždila také zajímavou kolekci šatů a oděvních doplňků, kterou v počtu 600 kusů po její smrti převzalo pařížské Muzeum módy a textilií. Jacqueline Delubac zemřela v nemocnici v Créteilu 14. října 1997 ve věku 90 následkem srážky s cyklistou. I když zemřela jako soukromá osoba v zapomnění, ve dvou směrech výrazně obohatila francouzskou kulturu – poprvé v mládí jako ženský prvek Guitryho slavných filmů, podruhé jako sběratelka moderního umění, které je dnes přístupné široké veřejnosti.