Zdeněk Štěpánek

Zdeněk Štěpánek se narodil 22. září 1896 v Tvoršovicích u Benešova. Jeho otec, hospodářský správce, se amatérsky věnoval hudbě a zpěvu, děda Zdeňka Štěpánka, Jan Nepomuk Štěpánek, byl ředitelem Stavovského divadla a autorem několika divadelních her. Chodil na reálku a hospodářskou školu do Rakovníka. Jeho první zaměstnání bylo jako praktikant v lihovaru a na statku v Josefově. Jeho herecká kariéra začínala v kočovných společnostech A. Marka, R. Morávka a K. Jičínského, ve kterých působil v letech 1913 až 1915. V roce 1915 vstoupil jako dobrovolník do Rakouské armády a účastnil se bojů na východní frontě, kde byl na podzim téhož roku zraněn a zajat. V zajetí působil v mnoha profesích, díky nimž získal svobodu. Po dobu pobytu v Rusku byl režisérem a hercem českého krajanského ochotnického divadla v Kyjevě (od roku 1916), členem České Družiny a od roku 1918 členem Divadla československé armády, které absolvovalo společnou anabázi s armádou po transsibiřské magistrále. Po návratu do Československa (1920) byl rok členem Kladenského divadla. Poté získal stálé angažmá v Divadle na Vinohradech, kde předtím krátce hostoval v malých rolích. V roce 1934 byl přijat do Národního divadla, ve kterém působil až do své smrti. Během svého působení v ND se nevěnoval jen herectví, úspěšně působil i jako divadelní režisér (Lucerna, Maryša, Naši furianti) a autor (Nezbedný bakalář, Monastyr nad tajgou). V letech 1953-1956 byl i vedoucím činohry ND. Jako divadelní herec se uplatňoval v mnoha rozdílných žánrech. Hrál kladné i záporné postavy v klasických vážných dramatech ale ztvárňoval i komické role. Před filmovou kamerou se objevil již v éře němého filmu v roce 1922 ve vedlejší roli filmu Zlatý klíček (r .Jaroslav Kvapil). Od roku 1925 byl obsazován do hlavních rolí ve filmech Josef Kajetán Tyl (r. Svatopluk Innemann, 1925), Román hloupého Honzy (r. František Hlavatý, 1926) a Svatý Václav (r.Jan S. Kolár,1929). V třicátých a čtyřicátých letech mohl využít své divadelní zkušenosti i ve zvukovém filmu. Tak jako v divadle byl obsazován do různorodých rolí, sedlák Výrava (Jan Výrava, r. Vladimír Borský, 1937), guvernér (Svět patří nám, r. Martin Frič, 1937), majitel automatu Nevolný (Panenství, r. Otakar Vávra, 1937), maršál (Bílá nemoc, r. Hugo Haas, 1937), básník Mikuláš Dačický z Heslova (Cech panan Kutnohorských, r. Otakar Vávra,1938), doktor Slaba (Experiment, r.Martin Frič,1943), převor Antonín (Rozina Sebranec, r. Otakar Vávra, 1945). I přesto, že byl po druhé světové válce obviněn, za své veřejné projevy v rozhlase, z kolaborace, jeho popularita nadále rostla. V roce 1946 se mohl vrátit do Národního divadla a před filmovou kameru. K jeho prvním poválečným rolím patřily, bakalář Jan (Nezbedný bakalář, r. Otakar Vávra, 1946). Nadále byl využíván především do rolí v historických snímcích, postava Františka Paleckého (Revoluční rok 1848, r. Václav Krška, 1949), (Mladá léta, r. Václav Krška, 1952), Dr. František Rieger (Mikoláš Aleš, r. Václav Krška, 1951), maršál Russworm (Císařův pekař, Pekařův císař, r. Martin Frič,1951) profesor Kuffner (Tajemství krve, r. Martin Frič, 1953) dvojrole Jan Hus a Jan Žižka (Jan Hus, r. Otakar Vávra, 1954) (Jan Žižka, r. Otakar Vávra, 1955) (Proti všem, r.Otakar Vávra, 1956), Jan Evangelista Purkyně (Horoucí srdce, r. Otakar Vávra, 1962). Mimo tyto historické postavy byl obsazován také, především v pozdější době, do rolí se silným psychologickým nábojem, doktor Emil Mrázek (Všude žijí lidé, r. Štěpán Skalský, Jiří Hanibal, 1960), Löwenbach (Transport z ráje, r. Zbyněk Brynych, 1962), kapitán kosmické lodi Vladimír Abajev (Ikarie XB 1, r.Jindřich Polák, 1963). Poslední film natočil v roce 1968 (Maratón, r. Ivo Novák, 1968), premiéry se nedožil, umírá 20. června 1968. Během své kariéry hrál Zdeněk Štěpánek v 65 filmech, u některých z nich se podílel i na scénáři a byl autorem námětu. Nezanedbatelná je i jeho činnost v televizi a rozhlase. Sepsal i své paměti pod názvem „Herec“ (vyšla 1961). Za svého života se aktivně podílel i na činnosti některých organizací, v 30. letech byl členem Společnosti přátel nového Ruska a Klubu českých a německých divadelních pracovníků. Po válcem působil v ústředním výboru Svazu československých divadelních a filmových umělců. Jeho herecké a lidské kvality byly mnohokrát oceněny, je trojnásobným držitelem Národní ceny (1926, 1936, 1951), je nositelem titulu Národní umělec (1953), za svou činnost byl vyznamenán Řádem práce (1958) a řádem republiky (1963). Herectví se věnovala i jeho druhá manželka, Elena Hálková (*1907, +1985). Pokračováni rodinné herecké tradice udržují nadále jeho potomci, dcera Jana (*1934) a synové Martin (*1947, +2010), Petr (*1948), nejmladší dcera, Kateřina Taberyová, je režisérkou.