Paule Noëlle

Francouzská herečka Paule Noëlle patří již přes půlstoletí k významným osobnostem divadla, zatímco televizní, natož filmová kamera ji zachytila jen výjimečně, což je ostatně společné i řadě jejích kolegů z prestižní scény Comédie Française, jíž byla dlouholetou členkou. Pochází z Paříže a herectví studovala tamtéž na Národní konzervatoři, absolvovala v roce 1962, studovala ve stejném ročníku například s později tragicky zesnulou Françoise Dorléac. Ještě za studií se připojila k tehdy progresívní skupině Théâtre National Populaire a pod režijním vedením slavného Jeana Vilara počátkem šedesátých let několikrát vystupovala na divadelním festivalu v Avignonu (Goldoniho Hrubiáni v l. 1961-1962, Trojská válka nebude od J. Giraudouxe 1962). Ve stejné době začala spolupracovat i s Comédie Française, cesta k příslušnosti k tomuto prestižnímu souboru vedla automaticky díky první ceně v oboru moderní komedie, kterou Paule Noëlle získala absolventským představením v závěru konzervatoře. Před televizní kamerou stála poprvé v rámci adaptace literární předlohy MŮJ STRÝČEK BENJAMIN (Mon oncle Benjamin, 1963). Z repertoáru Théâtre National Populaire byla pro televizní zpracování adaptována již zmíněná Goldoniho hra HRUBIÁNÍ (Les rustres, 1963), v níž byl jejím otcem i u nás dobře známý Michel Galabru. Svou první filmovou roli slečny Montsourisové odehrála v poetickém snímku FIFI PÍRKO (Fifi la plume, 1965), poté se objevila i v několika televizních seriálech. Druhou a poslední filmovou roli sekretářky hrály v mezinárodně obsazeném filmu Anatole Litvaka DÁMA V AUTĚ S BRÝLEMI A PUŠKOU (The Lady in the Car with Glasses and Gun, 1970). V roce 1970 se stala stálou členkou hereckého souboru Comédie Française, kde byla řadu let vytíženou představitelkou vedlejších a středně velkých rolí, hrála ve hrách Molierových nebo Hugových, často účinkovala i v oblíbených komediích osvědčených autorů frašek (E. Labiche, G. Feydeau). V té době také hrála v televizních adaptacích divadelních her převzatých z repertoáru Comédie Française, v nichž hrála velké role (ELEKTRA – Électre, 1972; SCAPINOVA ŠIBALSTVÍ – Les fourberies de Scapin, 1973). V osmdesátých letech příležitostí na jevišti Comédie Française postupně ubývalo, Paule Noëlle nakonec v roce 1992 odešla a od té doby působí pohostinsky na scénách různých soukromých divadel (Théâtre de la Gaite Montparnasse, Théâtre Daunou), několik sezón strávila na scéně dnes již neexistujícího divadélka Théâtre Mouffetard (2000-2004). Za zmínku stojí opětovné nastudování Goldoniho hry Hrubiáni, s níž znovu po boku Michela Galabru podnikla turné po Francii, Belgii a Švýcarsku (2005-2006). Před televizní kamerou se zatím naposledy objevila v devadesátých letech jako soudkyně a advokátka ve dvou populárních kriminálních seriálech (POSLEDNÍCH PĚT MINUT – Les cinq dernieres minutes, 1992; KOMISAŘ MOULIN – Commissaire Moulin, 1998).