Edouard Molinaro

Molinaro byl od dětství fanouškem filmu, jako amatér a později zaměstnanec se pak od mládí pohyboval ve filmařskm prostředí, začínal jako asistent režie a vzorem a příkladem pro jeho vlastní práci byl francouzský meziválečný režisér André Berthomieu (1903-1960), dále spolupracoval s Mauricem de Canonge. Molinaro úspěšně debutoval jako režisér krátkým dokumentárním filmem Les Alchimistes (1957), k němuž si také sám napsal scénář; tento film získal ve své kategorii hlavní cenu na festivalu v Karlových Varech v roce 1958. Potom začal natáčet celovečerní filmy, koncem 50. let se soustředil na kriminální příběhy se sociálním podtextem, které se setkaly s příznivou kritikou. Jeho prvním celovečerním filmem bylo kriminální drama Le Dos au mur (1958) s Jeanne Moreau v hlavní roli. V 60. letech pak točil i několik filmů ročně, v menších rolích se uplatnil také jako herec, psal i filmové scénáře. U nás jsme poprvé mohli vidět jeho film Honba na muže (La Chasse ŕ l'homme, 1964) v hlavní roli s J. C. Brialym. V té době již Molinaro patřil k předním tvůrcům komedií, úspěšný byl ve filmových přepisech slavných divadelních her. Z těch je na místě uvést film Oskar (1967) v hlavní roli s L. de Funèsem. S tímto slavným komikem pak vytvořil další slavný film Hibernatus (1969), z téhož roku pak pochází kostýmní komedie Můj strýc Benjamin (Mon oncle Benjamin, 1969), v níž hlavní roli vytvořil tehdy populární zpěvák Jacques Brel. Molinaro pak spolupracoval s dalšími hvězdami francouzského filmu, jako byli Lino Ventura (komedie Dotěrný chlap; L'Emmerdeur, 1973), Alain Delon (drama Uspěchaný muž; L'Homme pressé, 1977), v dalších filmech se objevili Philippe Noiret, Mireille Darc a řada jiných. Z početnější spolupráce s Annie Girardot je na místě uvést film Mluv, mluv, zajímáš mě (Cause toujours... tu m'intéresses, 1979). Ve francouzsko-italské koprodukci ale i v 70. letech natáčel filmy, které navazovaly na jeho původní směřování koncem 50. let (například kriminální drama Les Aveux les plus doux, 1971). Koncem 70. let dosáhl Molinaro dalšího mimořádného úspěchu opět s filmovou adaptací divadelní hry; film Klec bláznů (La Cage aux folles, 1978), která byla nominována na Oscara, získala cenu Zlatý glóbus a jeden z představitelů hlavních rolí, Michel Serrault, získal francouzského Cézara. Z dalších filmů dosáhla mezinárodního úspěchu komedie Prachy v prachu (Pour 100 briques t'as plus rien, 1982), byť za účasti méně známých herců. V 80. letech pak Molinaro začal točit více pro televizi, inscenace a také seriály, za zmínku ale stojí výborná konverzační komedie Nalevo od výtahu (À gauche en sortant de l'ascenseur, 1988) s Pierrem Richardem v hlavní roli. V roce 1996 pak Molinaro natočil svůj poslední film, životopisný snímek Beaumarchais, který byl nominován na Křišťálový glóbus. Od té doby pracuje výhradně pro televizi, v roce 2003 natočil mimo jiné dokument Louis de Funès, la comédie humaine. Édouard Molinaro byl v roce 1961 členem poroty na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Jeho celoživotní přínos francouzské kinematografii byl v roce 1996 ohodnocen Cenou René Claira, kterou mu udělila Francouzská akademie.