Raffaello Matarazzo

Italský režisér Raffaello Matarazzo začínal s nenáročnými komediemi éry tzv. bílých telefonů, po válce pak sklízel úspěchy s melodramatickými příběhy, celkem natočil přes čtyřicet filmů. Pocházel z Říma a vyrůstal v neúplné rodině, po střední škole pracoval jako hotelový poslíček, od dětství byl ale přitahován světem pohyblivých obrázků. V roce 1929 nastoupil do novin Il Tevere a začal psát filmové kritiky. Podobně jako jiní režiséři, kteří začínali s novinařinou, tak i Matarazzo se během krátké doby sblížil s filmovými tvůrci a v roce 1931 nastoupil k filmové společnosti Cines, kde začal pracovat na scénářích. Na postu asistenta režie spolupracoval na Cameriniho filmu FIGARO A JEHO VELKÝ DEN (Figaro e la sua gran giornata, 1931), nedlouho nato se dostal k vlastní samostatné režii.Ve čtyřiadvaceti letech debutoval jako filmový režisér velmi slibným snímkem TRENO POPOLARE (1933), který byl zjevně inspirován prací René Claira a setkal se s příznivým ohlasem u kritiky. Zdařile se pak chopil i parodie na gangsterky (JOE IL ROSSO, 1936). Velkým úspěchem se stal film TO JSEM BYL JÁ (Sono stato io, 1937), do nějž Matarazzo angažoval slavnou divadelní trojici sourozenců z Neapole, Eduarda, Peppina a Titinu de Filippovy. S Eduardem a Peppinem pak natočil neméně úspěšnou veselohru MARKÝZ RUVOLITO (Il marchese Ruvolito, 1939). Převážně komediálního žánru se se střídavými úspěchy držel i za války. Novou epochu své filmové kariéry zahájil Matarazzo neočekávaným úspěchem s melodramatickým příběhem s kriminálním pozadím POUTA (Catene, 1949). Tento film v sobě nesl prvky neorealismu, kritika jej ale odmítla jako příliš sentimentální. Sázkou na jistotu bylo ale obsazení ústřední dvojice Amedeo Nazzari - Yvonne Sanson. Film byl natočen jako nízkorozpočtový, zaznamenal ale obrovský úspěch v kinech, kde jej vidělo více než osm miliónů diváků. Dosud skomírající filmová společnost Titanus si mohla připsat na konto zisk ve výši třičtvrtě miliardy lir. Dvojice Nazzari - Sanson se stala miláčkem nenáročného publika a jejich popularitu Matarazzo zúročil během padesátých let dalšími šesti filmy, z nichž některé opět znamenaly mimořádné komerční trháky (MUKA - Tormento, 1950; DĚTI NIKOHO - I figli di nessuno, 1952). Točil ale pochopitelně i s dalšími herci a s jinou dvojicí Massimo Girotti - Silvana Pampanini zabodoval s filmem VÍR (Vortice, 1953). Ze stejného roku pochází také v Matarazzově tvorbě neobvyklý životopisný titul GIUSEPPE VERDI (1953) nebo dobrodružný snímek LOĎ PROKLETÝCH ŽEN (La nave delle donne maledette, 1953). S Nazzarim a Sansonovou točil naposledy koncem padesátých let (MELANCHOLICKÝ PODZIM - Malinconico autunno, 1958), zmínku si zaslouží i film TŘEŠNIČKA (Cerasella, 1959), který sice nevybočoval z dobového průměru, je ale zajímavý díky Terence Hillovi v jeho začátcích, za kamerou stál Václav Vích, který tehdy působil v Itálii. Poté se Matarazzo vrátil ke komediálnímu žánru, z něhož připomeňme alespoň film ON CIZOLOŽNÍK, ONA CIZOLOŽNICE (Adultero lui, adultera lei, 1963). Raffaello Matarazzo zemřel v Římě 17. května 1966 ve věku 56 let. Jeho osobnost se ale nadále těšila značnému zájmu filmových odborníků. Ještě deset let po jeho smrti se v Savoně konala konference, která si stanovila za úkol podat nový pohled na Matarazzovu osobnost. Dlouholetá diskuze, zda byl umělcem s vyššími ambicemi nebo rutinérem sázejícím na komerční jistotu, dostala dokonce název Případ Matarazzo.