Bella Achmadulina

Bella Achmadulina, vl. jménem Izabella Achatovna, se narodila se 10. dubna 1937 v Moskvě.¨Svůj původ odvozuje z matčiny strany od poruštěných Italů a z otcovy strany od Tatarů. Své první verše přednáší veřejně jako studentka moskevského literárního institutu na Dnech poezie v roce 1957. Okamžitě vyvolala zaslouženou pozornost. Na literárním institutu jí přezdívali „královna" a popletla hlavu celé jedné generaci mladých básníků. Jejím prvním manželem byl básník Jevgenij Jevtušenko. Později se provdala za prozaika Jurije Nagibina. Z institutu byla později vyloučena, protože veřejně odmítla a odsoudila pronásledování Borise Pasternaka ze strany režimu. Její první sbírka Struna /1962, Struna č. 1966/ představovala nečekaně dokonalé a půvabné verše, takřka apolitické. Několik jejích básní bylo zařazeno do ruského samizdatového časopisu Sintaksis /1959 - 1960/ a v roce 1968 také emigrantským nakladatelstvím Posev. Tato občanská angažovanost z ní učinila symbol nezlomné básnířky, ženy, která se o politické dění příliš nezajímá, ale ve chvíli, kdy je třeba pomoci pronásledovaným, postaví se na jejich obranu bez ohledu na následky. Po první sbírce s poměrně dlouhým časovým odstupem vydává Uroki muzyki /1970, Hodiny hudby/ a Stichi /1975, Verše/. Její hodnocení v kontextu ruské poezie byl v tehdejším SSSR velmi rozporuplné a a spíše zdrženlivé. Významný byl úspěch jejich veršů z první sbírky „Struna", která byla pochopena jako výpověď generace ruské mládeže, zejména mladých Rusek, byla mimořádnou událostí, srovnatelnou s objevem kultovních rockových kapel v Rusku. Své verše předčítala na autorských čtení ve velkých koncertních sálech a na stadionech, které navštěvovaly desetitisíce bouřlivě reagujících lidí, poezie nové vlny se stala v Sovětském svazu módou. Vedle vlastní tvorby napsala poměrně dlouhou řádku monografií a odborných literárních studií: k výročí Galaktiona Tabidzeho, M. J. Lermontova aj. Jedny z posledních byly sbírky Tajna /1983, Tajemství/ a Sad /1987, Sad/. Vždy měla mimořádný vztah ke Gruzuii, což se odrazilo ve sbírce básní Sny o Gruzii /1979, Sny o Gruzii/. Na posledních dvou sbírkách z roku 1983 a 1987 se odrazila nálada a vzhled malebného staroruského městečka Tarussa nad řekou Okou, kam se Achmadulina vracela a cestovala po stopách velké ruské básnířky Mariny Cvetajevové, která si přála být v tomto městě pohřbena. Je rovněž autorkou surrealistických povídkových próz. V roce 1979 spolupracovala na vydání almanachu Metropol, který vyšel ve dvanácti výtiscích jako protestní reakce na sílící tlak sovětské cenzury. V něm publikovala nikoli básně, ale surrealistickou prózu. Svým dílem se řadila ke generaci „šedesátníků" společně s Jevtušenkem, Andrejem Vozněsenským, Robertem Rožděstvěnským, Andrejem Bitovem a dalšími. Opakovaně navštívila Sacharova ve vyhnanství na Sibiři a pronikla k němu navzdory nebezpečí a překážkám. V almanachu Metropol byly otištěny texty básníků, kteří již několik let měli zakázáno publikovat, což vzbudilo na jedné straně skandál a pronásledování ze strany moci, na druhé straně se Metropol stal legendou a šířil se formou přepisování mezi sovětskou inteligencí. Jeden z výtisků se dostal i na Západ, kde vzbudil mimořádný zájem jako projev neústupnosti ruských básníků a spisovatelů. Ve Spojených státech byl následně jako reprint vydán nakladatelstvím Ardis Publishing. Ruská básnířka a spisovatelka Bella Achmadulina zemřela 29. listopadu 2010 v Peredělkinu u Moskvy ve věku 73 let. Erkul