Orane Demazis

Francouzská herečka Orane Demazis natočila za svůj dlouhý život jen dvacet filmů, přesto patří k významným osobnostem francouzské kinematografie, její doménou bylo ale především divadlo. Narodila se v Alžírsku, tehdejší francouzské kolonii, jako Henriette Marie Louise Burgart. Různé prameny se liší v datu jejího narození, není ani vyloučeno, že herečka sama později cíleně uváděla pozdější ročník, aby zakryla svůj skutečný věk, takže v jejích životopisech se objevují i roky 1904 a 1905, nejvíce pravděpodobné ale je, že se narodila v roce 1894. Dětství strávila v Alžírsku, později přesídlila do Paříže, kde absolvovala středoškolská studia a pak nastoupila na konzervatoř dramatických umění (1919), kde byl jejím pedagogem Denis d'Ines. Projevovala nesporný herecký talent, ale kritici se v počátcích její kariéry stavěli k jejímu herectví skepticky, nicméně pod solidním režijním vedením v ní viděli do budoucna slibný potenciál. Po dokončení konzervatoře nastoupila do Théâtre de l'Atelier, kde pod vedením Charlese Dullina působila čtyři roky a hrála v moderním i klasickém repertoáru, několikrát hrála v dramatech současného autora Alexandra Arnouxe. Tehdy také přijala umělecké jméno odvozené od jejího rodiště (město Oran v Alžírsku) a nedalekého města Mazis. Stěžejním bodem v její kariéře byl rok 1923, kdy se setkala s významným dramatikem a režisérem Marcelem Pagnolem. Ten jí v roce 1926 nabídl roli ve svém představení Jazz (na jevišti Théâtre des Arts), později pak pod jeho vedením hrála v Théâtre de Paris. Dalším důležitým momentem byla Pagnolova hra Marius, prezentovaná s mimořádným úspěchem v roce 1929. Dějově na tento kus pak navazovaly další hry Fanny a Caesar. Triumf představení Marius inspiroval Pagnola k převodu divadelní hry na filmové plátno a s filmem MARIUS (1931) tak vznikla první část tzv. marseillské trilogie. Další dva filmy FANNY (1932) a CÉSAR (1936) pak kopírovaly úspěch prvního dílu a všechny tři tituly dodnes patří ke klenotům francouzské kinematografie třicátých let. Metaforická oslava Pagnolovy rodné Provence provázaná s komplikovaným milostným příběhem pozvedla všechny zúčastněné herce mezi hvězdy francouzského filmu a týkalo se to pochopitelně i Orane Demazis, která ve všech třech filmech ztvárnila jednu z hlavních postav svobodné matky Fanny. Podobnou postavu svedené a opuštěné dívky pak hrála v nadčasovém venkovském dramatu ANGELE (1934), taktéž v režii Marcela Pagnola. Jeho umělecké směřování pak pokračovalo dalším filmem opět z jihofrancouzského venkova REGAIN (1937), kde Orane Demazis znovu hrála hlavní ženskou roli; v obou posledně jmenovaných filmech byl jejím hereckým partnerem Fernandel. S Fernandelem se pak potkala znovu při práci na veselohře LE SCHPOUNTZ (1938; režie opět Marcel Pagnol). Pracovní vztah s Marcelem Pagnolem přerostl počátkem třicátých let do soukromého poměru a žili spolu několik let. Z jejich vztahu se narodil syn Jean-Pierre Burgart (*1933), který na rozdíl od jiných Pagnolových nemanželských dětí nese matčino jméno a později se uplatnil jako scénárista. Rozchod s Pagnolem koncem třicátých let měl značný vliv na další hereckou dráhu Orane Demazis, svou roli sehrálo i to, že herečka nebyla nijak ambiciózní a svému soukromí dávala přednost před kariérou. V následujících letech točila již jen sporadicky, nadále jí ale byly nabízeny poměrně velké role, kvality filmů však již nedosahovaly hodnot Pagnolova díla ze třicátých let. V době války se Orane Demazis znovu vrátila k roli Fanny na jevišti, jinak se ale divadlu již spíše vyhýbala. Zatímco v průběhu šedesátých let natočila jeden jediný film, aktivnější byla paradoxně v následující dekádě, kdy se vrátila nejen na divadelní jeviště (Cestující bez zavazadel, 1973), ale začala pracovat i pro televizi, znovu také točila filmy. Z jejích vystoupení před kamerou té doby stojí za zmínku hodnotný film VZPOMÍNKY NA FRANCII (Souvenirs d'en France, 1975), kde hrála po boku Jeanne Moreau. V menší roli matky policejního prefetka ji mohli vidět i naši diváci v Bunuelově filmu PŘÍZRAK SVOBODY (Le fantome de la liberté, 1974). Naposledy se objevila ve filmu BASTIEN, BASTIENNE (1979), který však prošel kiny bez většího zájmu diváků. Pak natočila ještě dva filmy pro televizi, ale od počátku 80. let se veřejnosti zcela stranila. Zemřela v Boulogne-Billancourt 24. prosince 1991.