Leonid Gajdaj

Leonid Iobič Gajdaj se narodil roku 1932 v Amurské oblasti, kde jeho otec Iob (Job) Isidorovič, nadšený sportovec původem z Poltavy, pracoval jako železničář. Maminka, Maria Ivanovna, narozená v Rjazani byla velmi laskavá a dobrosrdečná žena s ohromným smyslem pro humor. Leonid měl ještě sestru Augustu a bratra Alexandra. Rodina se, díky otcovu zaměstnání, často stěhovala - nejprve do Čity a posléze do Irkutska. Tedy spíše na jeho okraj, do železniční stanice Glazkovo. Malý Leonid miloval návštěvy místního kinosálu, hlavně grotesky s Charlie Chaplinem. Někdy se po skončení odpoledního promítání schoval pod sedadly a skrčený tam čekal na večer, kdy se film opakoval. Snil o herecké kariéře, ale pak šel podle otcovy vůle, studovat na železniční průmyslovku. V červnu roku 1941 jeho ročník maturoval a už týden nato se všichni hlásili u odvodové komise. Vysoký a velmi hubený Gajdaj byl zpočátku uznán neschopným odvodu, ale nevzdal se a o rok později narukoval k jezdeckému oddílu do Mongolska. To však nebylo jeho cílem, on chtěl na frontu - a také se tam dostal. Působil jako rozvědčík, při jedné z akcí byl ale těžce raněn a prožil pak téměř rok v lazaretech. Rána se nehojila a Gajdajovi hrozila amputace nohy. Nakonec se lékařům podařilo mu končetinu zachránit, ale následky úrazu Gajdaje pronásledovaly po celý zbytek života. Rána se často otevírala, hnisala a hrozně bolela - on však na sobě nedal nikdy nic znát, takže o jeho trápení měl potuchy jen málokdo. Na frontu se už vrátit nemohl, k práci u dráhy také ne. Vydal se tedy za svým dětským snem a přihlásil se na studia v Irkutském divadelním institutu a zároveň se stal členem tamního regionálního divadla. Roku 1949 přesídlil do Moskvy a stal se studentem VGIK-u, na fakultě filmové režie. Od roku 1955 spadal Gajdaj, už jako režisér pod filmové studio MOSFILM a jako svůj debut zde natáčí snímek "Dlouhá cesta". Film byl přijat vcelku kladně, ale s druhým snímkem už Gajdaj tvrdě narazil - jeho "Ženich z jiného světa", pojednávající o homosexualitě vzbudil vlnu pohoršení. Možná i to bylo impulsem, že se Gajdaj začal stále víc a víc přiklánět ke komediální tvorbě. To byla ovšem cesta správným směrem, protože od přírody veselý Gajdaj tu plně dokázal využít svého smyslu pro humor a stává se uznávaným mistrem veseloherního žánru. Mezi jeho nejúspěšnější snímky se řadí např. " Ivan Vasiljevič mění povolání", "Kavkazský zajatec", "To není možné" a mnohé další. Leonid Iovich byl jako velké naivní dítě, naprosto nevhodné pro praktický život. Nikdy se například nenaučil řídit auto, neměl tušení, kde se co kupuje nebo zařizuje... To všechno bravurně zvládala jeho manželka, herečka Nina Grebešková. Poznali se už během studií na moskevském VGIK-u a prožili spolu téměř 4O let. Jediné, co Gajgaje dost mrzelo, bylo prý to, že se Nině nelíbilo jeho příjmení a nikdy jej nepřijala za své (dcera Oksana však ano). V pozdějším věku sužovaly L. Gajdaje značné zdravotní potíže - ke zraněné noze přibyla ještě rozedma plic a srdeční arytmie. Stále častěji pobýval v nemocnici, až dne 11. listopadu 1993 podlehl ve věku sedmdesáti let plicní embolii.