Daniel Ceccaldi

Francouzský herec Daniel Ceccaldi se narodil v Meaux nedaleko od Paříže, jeho rodina měla ale původ na Korsice, jak ostatně napovídá italské příjmení. Otec byl úředníkem, lásku k umění vypěstovala v Danielovi matka, která jej od dětství často brala s sebou do divadla. Herectví studoval u Tani Balachové a krátce po druhé světové válce se začal objevovat na divadelních jevištích, jednu z prvních rolí dostal v Králi Ubu, koncem 40. let vystupoval na scénách Théâtre de Vieux Colombier nebo Théâtre de l'Oeuvre. Před kamerou stál poprvé v životopisném filmu o slavném diplomatovi Talleyrandovi KULHAVÝ ĎÁBEL (Le diable boiteux, 1948), v němž sehrál Talleyranda v mladém věku. Během padesátých let pak začal častěji hrát vedlejší role ve filmech ze současnosti i adaptacích klasických literárních předloh, první větší příležitost mu přinesl další historický film KRÁLOVNA MARGOT (La reine Margot, 1954), kde hrál vévodu Jindřicha z Anjou. Větší úlohu novináře Jacquese Gauthiera hrál o rok později ve filmu ARSENE LUPIN KONTRA ARSENE LUPIN (Arsene Lupin contre Arsene Lupin, 1956), brzy nato začal spolupracovat také s televizí. Během šedesátých let hrál Ceccaldi hlavně v kriminálkách a špionážních filmech, nevyhýbal se ale ani komediálnímu žánru, několikrát například točil s Jeanem Giraultem. Uznání kritiky mu však přinesla až spolupráce s Françoisem Truffautem, s nímž poprvé točil film HEBKÁ KŮŽE (La peau douce, 1964), později hrál pana Darbona, do jehož manželky se zamiluje hlavní hrdina, v dramatu UKRADENÉ POLIBKY (Baisers volés, 1968). Z první poloviny dekády 70. let se sluší připomenout několik populárních komedií, opět ve spolupráci s Jeanem Giraultem natočil film DOMOVNÍK (Le concierge, 1973), v níž ztvárnil jednoho z obyvatel luxusního nájemního domu, ve dvojici historických komedií ČTYŘI SLUHOVÉ A ČTYŘI MUŠKETÝŘI (Les quatre Charlots mousquetaires, 1974) a ČTYŘI SLUHOVÉ A KARDINÁL (A nous quatre cardinal, 1974) hrál krále Ludvíka XIII. Po boku Michela Galabru jsme jej mohli vidět v úloze zchudlého markýze Du Vélin v komedii VRÁTNÝ OD MAXIMA (Le chasseur de chez Maxim's, 1976). Během sedmdesátých let navázal spolupráci s režisérem Pascalem Thomasem, od nějž dostal větší příležitosti celkem v sedmi filmech, jedinou hlavní roli starožitníka Charlese mu poskytla režisérka Nelly Kaplan v posmutnělé komedii CHARLES A LUCIE (Charles et Lucie, 1979). Ceccaldi mezitím také rozšířil svou galerii záporných postav policistů nebo politiků, které hrál ve známých filmech s J. P. Belmondem nebo A. Delonem (SMRT DAREBÁKA - Le mort d'un pourri, 1977; KDO NASTAVÍ KŮŽI - Pour la peau d'un flic, 1980). Pokračoval i v práci na divadle, působil na několika pařížských scénách, příležitostně byl i divadelním režisérem, mimo jiné se uplatnil také v dabingu nebo rozhlase. V televizi se prosadil i jako scénárista a podílel se například na vzniku seriálu DOBRÝ DEN, PANE OFFENBACHU (Les folies Offenbach, 1977). Po režii dvou televizních filmů si vyzkoušel i režii celovečerního snímku a s Mireille Darc natočil komedii NIKDY PŘED SVATBOU (Jamais avant la mariage, 1982). Jako herec se tehdy ve filmu objevoval jen výjimečně, o to více účinkoval v televizi. Jako bankéře Sorbiho jsme jej i u nás mohli vidět v italském seriálu CHOBOTNICE 2 (La piovra 2, 1985). K filmovému herectví se vrátil opět ve spolupráci s Pascalem Thomasem (MANŽELÉ, ŽENY, MILENCI - Les maris, les femmes, les amants, 1989), později se ve filmu, televizi i divadle vyskytoval pouze příležitostně. Úplně naposledy se objevil ve filmu JEDNA Z NÁS (Elle est dos nôtres, 2003). Daniel Ceccaldi zemřel následkem rakoviny jater 27. března 2003 ve věku 75 let. Od roku 1966 byl ženatý s Lucile Vacher a měl s ní dvě děti. Kromě všech již zmíněných aktivit byl Ceccaldi také nadšeným fanouškem sportu a sbíral staré knihy. Za své zásluhy o divadlo a film byl vyznamenán Řádem umění a literatury udělovaným ministerstvem kultury, při příležitosti 75. narozenin obdržel i nejvyšší státní vyznamenání, řád Čestné legie.