Ivan Bunin

Prozaik, básník a dramatik Ivan Alexejevič Bunin se narodil 22.10. roku 1870 ve Voroněži. Jeho předci patřili ke staré ruské statkářské šlechtě. Po získání středoškolského vzdělání pracoval v letech 1889 až 1895 jako novinář v městě Orel a knihovník v Poltavě. Svou literární dráhu začal básněmi v roce 1891. Jako prozaik debutoval v roce 1893 povídkovou tvorbou. V roce 1898 vydal tiskem sbírku básník Pod otkrytym nebom /Pod širým nebem/. Po roce 1899 se hlásil k realistickým autorům soustředěných kolem nakladatelství Znanije. Buninova druhá básnická sbírka Listopad /1901, Padání listí/ byla vyznamenána v následujícím roce Puškinovou cenou. V roce 1909 byl Ivan Bunin jmenován čestným členem Ruské akademie věd. V této době často cestoval za hranice carského Ruska. Ze studijních důvodů navštívil Řecko, Egypt, Indii, Palestinu a Turecko. NV roce 1910 vydal sbírku povídek Derevnja /Vesnice/, kterou na své prozaické schopnosti velmi výrazně upozornil především ruskou čtenářskou obec. Bunin se v období 1910 až 1916 systematicky zabýval dlouhodobým úpadkem ruské šlechtické kultury i její snižující se mravní úrovně ve spojitosti s proměnami okolního světa. Následující novela Suchdol /1912, česky pod názvem Antonovská jablka/ předznamenala nejen vypravěčský záběr Ivana Bunina, ale též jím upřednostňovanou prozaickou formu. Neobyčejně na čtenáře působily povídky zabývající se otázkami smrti Gospodin iz San Francisco /1916, Pán ze San Franciska/ a povídky o lásce Mitina ljubov /1925, Míťova láska/. Po roce 1917, kdy se postavil zamítavě k bolševické revoluci, se rozhodl pro emigraci a v lednu 1920 se mu podařilo přes Krym uprchnout do Francie. Jeho další tvorba byla i nadále spjata s Ruskem a jeho lidem. V roce 1933 byla Ivanu Buninovi udělena Nobelová cena za literaturu. Po roce 1920 napsal řadu prozaických knih: deník z revolučního Ruska Okajannyje dni /1925, Zlořečené dny/; Gramatika ljubvi /1929, Gramatika lásky/; Žizň Arsenjeva /1927-1929, Život Arsenjevův/; Těmnyje alleji /1943, Temné aleje/. Českého překladu se dočkaly Buninovy povídky zveřejněné buď samostatně nebo ve výborech: Proces korneta Jelagina /1926/; Hořký dým paměti /1968/; Antonovská jablka /1975/; Pozdní hodina /1975/; Temné aleje lásky /1982/; Poslední podzim /1986/; Novely /1989/; Pohár života /1990/ a dal. Ivan Bunin se i v emigraci vyjadřoval k nové ruské literatuře, zejména autorů K.Paustovského, A.Tvardovského aj. Po roce 1954 se i literární dílo Ivana Bunina v SSSR dočkal akceptování a publikování. V letech „perestrojky“ vyšlo v SSSR jeho kompletní dílo v šesti svazcích /1988/. Ivan Bunin se řadí zcela jednoznačně mezi nejvýznamnější světové prozaiky 20. století. Z jeho díla byly takřka všechny významnější novely zfilmovány, především v evropských kinematografiích a inscenovány televizními studii. Ivan Alexejevič Bunin zemřel v bídě 8. listopadu 1953 v Paříži, ve věku 83 let. Erkul