Carlo Lizzani

Carlo Lizzani patřil k významným představitelům italské poválečné kinematografie, díky jeho levicovému zaměření se s jeho tvorbou mohli aktuálně seznámit i diváci v tehdejším Československu. Na svém kontě má přes třicet celovečerních snímků, jeho uměleckou dráhu zdobí řada mezinárodních cen, hned v začátku kariéry byl nominován i na Oscara. Pocházel z Říma, kde také studoval na prestižní filmové škole Centro Sperimentale di Cinematografia. Jako student se připojil k protifašistickému odboji, zároveň přispíval do školních časopisů, po válce se pak stal přesvědčeným komunistou a tehdy byl také poprvé přizván ke spolupráci na filmových scénářích. Jako spoluautor scénáře je poprvé uveden u Verganova filmu SLUNCE ZASE VYCHÁZÍ (Il sole sorge ancora, 1946), kde se zároveň objevil v menší roli popraveného kněze. Scenáristou byl později i u dalších významných počinů italského neorealismu, mezitím koncem 40. let natočil jako režisér několik krátkých dokumentů. K práci na samostatném vlastním celovečerním filmu se dostal až v době, kdy neorealismus odezníval a Lizzani měl problémy s financováním. Lizzaniho hraným debutem byl dramatický příběh z doby války POZOR! BANDITI! (Achtung! Banditi!, 1951), který mu vynesl cenu za režii na festivalu v Karlových Varech, z téže doby pochází nominace na Oscara za scénář k de Santisovu filmu HOŘKÁ RÝŽE (Riso amaro, 1951). Dalším Lizzaniho významným dílem se stala trpká KRONIKA CHUDÝCH MILENCŮ (Cronache di poveri amanti, 1954), která mu vynesla mezinárodní cenu na festivalu v Cannes. Nelze opomíjet ani Lizzaniho literární tvorbu vycházející z jeho novinářských začátků, několik monografií o italském filmu završil dvoudílnou knihou Italská kinematografie (Il cinema italiano, 1979). I když je patrné, že později Lizzani rezignoval na vyšší umělecké ambice, nelze mu upřít řadu dalších zajímavých filmů z 50. a 60. let, v nichž znovu kritizoval dobové společenské neduhy. Opět se také vracel k době druhé světové války a díky svému renomé mohl nezřídka angažovat i zahraniční herce (HRBÁČ – Il gobbo, 1960; PROCES VE VERONĚ – Il processo di Verona, 1963). Reagoval i na dobovou poptávku po kriminálkách (PROBUĎ SE A ZABÍJEJ – Svegliati e uccidi, 1965) a westernech (BALÍK DOLARŮ – Un fiume di dollari, 1967), i v těchto žánrech dosáhl lepšího výsledku než tehdejší početný průměr. Mezitím si odvezl další trofej z festivalu v Karlových Varech za komedii HOŘKÝ ŽIVOT (La vita agra, 1964). Stoupající kriminalitu pranýřoval ve svém dalším slavném filmu BANDITÉ V MILÁNĚ (Banditi a Milano, 1968), který mu vynesl několik cen v Itálii a byl nominován také na prestižního Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně. Na přelomu 60. a 70. let natočil Carlo Lizzani několik filmů zařazovaných do žánru tzv. eurocrimi (ŘÍMSKÁ SMETÁNKA – Roma bene, 1971; ČERNÝ TURÍN – Torino nera, 1972, CRAZY JOE, 1974), opět se ale vracel i ke svému oblíbenému tématu druhé světové války (POSLEDNÍ DNY MUSSOLINIHO – Mussolini: Ultimo atto, 1974). V letech 1979-1983 předsedal porotě festivalu v Benátkách, později byl ještě několikrát členem poroty, r. 1994 zasedl i v porotě mezinárodního festivalu v Berlíně. V osmdesátých letech přesunul Carlo Lizzani těžiště svých aktivit do televize, kde natočil několik seriálů a televizních filmů, v udílení cen naposledy zabodoval historickým dramatem CARO GORBACIOV (1988) zasazeným do Sovětského svazu třicátých let 20. století. V závěru své umělecké kariéry sbíral Carlo Lizzani ceny za celoživotní dílo na festivalech v různých zemích a v roce 1996 byl dekorován Řádem za zásluhy o Italskou republiku. Přestože zůstával i v posledních letech života aktivní jako režisér, jeho bohatou uměleckou dráhu ukončila sebevražda; Carlo Lizzani zahynul skokem z okna ve třetím patře svého bytu v Římě. Zemřel 5. října 2013 ve věku 91 let.