Claude Véga

Proslulý francouzský komik Claude Véga vynikl především jako imitátor, byl ale také divadelním, příležitostně i filmovým hercem. Jeho vlastní jméno zní Claude Thibaudat, otec pocházel z Paříže, matka z Provence. Claude vyrůstal v prostých poměrech, ale byl ovlivněn inspirativním prostředím Montmartru, kde se již v dětství setkal s Françoisem Truffautem. Studoval obchodní školu, po druhé světové válce absolvoval tři roky studia herectví. K imitaci se dostal poprvé již v rámci školních představení, kdy napodoboval hlasy zvířat v La Fontainových bajkách, další příležitosti mu přineslo účinkování v populárních kabaretech, dostal dokonce výjimku v době vojenské služby, aby mohl vystupovat v jednom z nejslavnějších pařížských kabaretů Bobino. Filmová kamera jej zachytila poprvé v komedii NIKDY DVA BEZ TŘETÍHO (Jamais deux sans trois, 1951), větší roli Rogera dostal ve filmu …A BŮH STVOŘIL ŽENU (Et Dieu… créa la femme, 1956). Mezitím začal hrát i v divadle (Théâtre de l’Ambigu), jeho aktivitám ale začala dominovat imitace známých umělců, proslul především jako první mužský imitátor zpěvaček a hereček, ve svých vystoupeních napodoboval například slavné šansoniérky Edith Piaf a Josephine Baker, z imitovaných hereček připomeňme Brigitte Bardot nebo Annie Girardot. Jeho renomé jako imitátora stoupalo, stal se celebritou, ale k nárůstu své popularity přistupoval s nadhledem prostého Pařížana. Co se týče filmu, u nás jsme jej mohli vidět v menší roli režiséra v komedii VŠECHNO ZLATO SVĚTA (Tout l’or du monde, 1961), objevil se i v dobrodružném snímku RYTÍŘ DE PARDAILLAN (Le chevalier de Pardaillan, 1962). V 60. a 70. letech vystupoval Claude Véga převážně v televizi, ať už v samostatných pořadech nebo jako host, ve filmu se prosadil výrazněji například v černé komedii ZLATÁ VDOVA (Une veuve en or, 1969), kterou hlasově doprovodil jako komentátor, o rok později jej ke spolupráci přizval přítel z dětství François Truffaut a Véga se pak mihnul ve filmu RODINNÝ KRB (Domicile conjugal, 1970). Se zpěvačkou Juliette Gréco absolvoval turné po Francii, Německu a Belgii, později nacházel uplatnění znovu hlavně v televizi. Před filmovou kamerou stál naposledy v roce 1983, v devadesátých letech se vrátil k práci v divadle I když jeho sláva postupem doby pohasla, v roce 2008 bylo vydáno úspěšné CD s nahrávkami jeho imitací z padesátých let, poté sepsal své paměti doprovázené vlastními ilustracemi. Za celoživotní dílo obdržel v roce 2010 od francouzského ministerstva kultury Řád umění a literatury.