Andrea Checchi

Italský herec Andrea Checchi se během čtyřicátých let zařadil mezi přední osobnosti italské kinematografie a jeho úspěšnou kariéru dokládají především tři prestižní ocenění od filmových kritiků. Checchi pocházel z Florencie, jeho otcem byl malíř Amedeo Checchi. Andrea již v mládí odešel do Říma, kde začal studovat na prestižní filmové škole Centro Sperimentale di Cinematografia. Již v osmnácti letech debutoval před kamerou v režii významného Alessandra Blasettiho (STARÁ GARDA – Vecchia guardia, 1934). Následovala řada dalších rolí, koncem třicátých let se zařadil mezi nejzaměstnanější herce, první významnější položkou v jeho filmografii je působivé melodrama MALOMBRA (1942), v němž vytvořil ústřední pár s Isou Mirandou. Hodnotné příležitosti dostal v historickém žánru (HRABĚNKA CASTIGLIONE – La contessa di Castiglione, 1943), často hrál také důstojníky a do této kategorie spadá i nechvalně proslulá propagace fašismu ALCAZAR (L´assedio dell´Alcazar, 1940). Točil s významnými režiséry té doby, často jej ke spolupráci zval Mario Mattoli, Mario Soldati nebo Carmine Gallone. Pozornost odborníků vzbudil Andrea Checchi hlavní rolí ve filmu DVA ANONYMNÍ DOPISY (Due lettere anonime, 1945), který mu vynesl Stříbrnou stuhu za nejlepší herecký výkon. Velké příležitosti mu přinesly i další hodnotné tituly poválečné italské kinematografie (TRAGICKÝ HON – Caccia tragica, 1947; BRATŘI KARAMAZOVI – Il fratelli Karamazoff, 1947; PLÁČ ZEMĚ – Il grido della terra, 1948) a Andrea Checchi pomalu směřoval k postavení jedné z předních hereckých osobností italského neorealismu. Nevyhýbal se sice ani komediím, ale bližší mu byl dramatický žánr, z jeho další filmografie připomeňme setkání před kamerou s Lídou Baarovou (SOUCIT S PADLÝMI – Pieta per chi cade, 1953). Za film DÁMA BEZ KAMÉLIÍ (La signora senza camelie, 1953) získal Zlatý pohár, druhou Stříbrnou stuhu za nejlepší herecký výkon od Italského syndikátu filmových novinářů mu vyneslo drama SLOVO ZLODĚJE (Parola di ladro, 1958). Připomenout se sluší i dnes již kultovní horor ĎÁBELSKÁ MASKA (La maschera del demonio, 1960), v menší roli se objevil i ve slavné HORALCE (La ciociara, 1961). K tématu války se v různě tématicky zaměřených filmech vrátil i řadou dalších rolí (POZOR, BANDITI – Achtung! Banditi!, 1951; PROCES VE VERONĚ – Il processo di Verona, 1963; ŠLI NA VÝCHOD – Italiani brava gente, 1964), objevil se i v několika titulech filmů tzv. sandálu a meče. Kromě Itálie točil i pro zahraniční produkce, například ve Francii nebo Německu, od počátku šedesátých let spolupracoval také pro televizi, v divadle se objevoval jen výjimečně. Z koprodukčních filmů můžeme připomenout jednu z Checchiových posledních prací, historický velkofilm Sergeje Bondarčuka WATERLOO (1970), v této době účinkoval spíše již jen v televizi. Andrea Checchi byl od roku 1938 ženatý a se svou maďarskou manželkou Erikou Schwarze měl syna Enrica Checchiho, který v sobě spojil umělecké geny otce i dědečka a v televizi pracoval jako výtvarník a scénograf. Počátkem sedmdesátých let Andrea Checchi onemocněl vzácnou chorobou kloubů a byl hospitalizován na soukromé klinice ve Švýcarsku, umřít si ale přál v Itálii, kam se pak vrátil. Zemřel v Římě 29. března 1974 ve věku 57 let.