Mario Monicelli

Režiser a scénarista, hlavní představitel pravé italské komedie - Mario Monicelli – Mantua, se narodil ve Viareggio 16.5. 1915, i když jiné zdroje uvádějí, že místo narození je věčné město Řím. Jeho otec byl novinář a divadelní kritik. Mario vystudoval milánské lyceum Classico Carducci a poté filozofii a historii. K filmu se dostal přes svého přítele a spolužáka Jamese Forzana, jehož otec byl zakladatelem moderních filmových ateliérů s názvem Pisorno – název byl vytvořen víceméně z legrace jako ukázka nesmiřitelné rivality mezi městy Pisou a Livornem a sám Mussolini jejich výstavbu podpořil.

V těchto letech Monicelli objevuje toskánský duch, plný humoru a ten má ve své době zásadní význam pro jeho pojetí poetiky komedie – v roli režiséra. V roce 1934 zrežíroval svůj první, krátký film - Srdce detektoru, následujei film pro děti Via Paal - Hoši z Pavelské ulice, oba byli prezentovány a oceněny na filmovém festivalu v Benátkách . V letech 1934 – 1940 byl velmi aktivní, a napsal okolo třiceti scénářů a natočil čtyřicet filmů, to vše v tandemu přátel Hermese Zacconiho a Rainea Summera, se kterými spolupracoval do roku 1952.

Od roku 1953 pokračoval úspěšně v práci scénáristy - spisovatele, který jej přivedl do dalších zajímavých kontaktů se slavnými filmaři své doby. Jméno Monicelli prezentuje několik mistrovských děl poválečné italské filmografie, která v té době přispěla k jednomu z nejvíce prosperujícímu období kina nejen v Itálii, ale i v Evropě. Po celou dobu svého úspěšného tažení k srdci diváků a kritiky spolupracoval se všemi hlavními italskými herci, jako byli - Alberto Sordi, TOTO, Aldo Fabrizi, Vittorio De Sica, Sophia Loren, Amedeo Nazzari, Claudia Cardinal, Marcello Mastroianni, Vittorio Gassman, Ugo Tognazzi, Adolfo Celi, Walter Chiari, Elsa Martinelli, Anna Magnani Nino Manfredi, Paolo Villaggio , Monica Vitti, Enrico Montesano, Gigi Proietti, Gaston Moschin, Giancarlo Giannini, Philippe Noiret,Giuliano Gemma, Stefania Sandrelli, Ivo Garrani a Gian Maria Volonté.
Mario Monicelli je držitelem mnoha ocenění : třikrát získal hlavní ocenění filmového festivalu v Benátkách z toho Zlatého lva za celoživotní dílo, třikrát na Berlínském filmovém festivalu za nejlepší režii, Donatellova Davida celkem pětkrát opět za nejlepší režii, Stříbrný pás v letech 1959, 1977, 1982, 1986 za scénáře, tři nominace na Oscara v roce 1960 – Velká válka, Dívka s pistolí s Monicou Vitti, nebo v roce 2005 Felliniho platinové ocenění, a Zlatou halapartnu města Terstu v roce 2009.

Monicelli byl mistr tragikomedie a jejími hlavními představiteli byli Alberto Sordi a Vittorio Gassman. Mělo se všeobecně za to, že on nejlépe dokázal vystihnout italský naturel a tím pádem i nejlépe dokázal interpretovat již zmiňovaný tragikomický styl příběhů. Pravdou je, že u kritiky doposud vede v novodobém stylu pojetí komedie film - Zloděj z vášně .

Jen několik filmů z jeho přebohaté filmografie - Moji přátelé, Lidový román, Mortadela, Brancaleone na křížové výpravě, On - ona - ono, Dívka s pistolí, Brancaleonova armáda, Casanova 70, Stalo se v Turíně, Boccacio 70, Velká válka a.j.

Mario Monicelli sice nikdy nepřestal pracovat hlavně díky své dobré fyzické i duševní kondici, nicméně snížil tempo, a když se ve věku 91 let znovu dokázal prezentovat filmem Pouštní růže v roce 2006 sklidil velké uznání. Monicelli žije i přes svůj velice pokročilý věk bez své poslední partnerky, kterou byla Claire Rappacini, se kterou začal žít, když mu bylo 59 let a ona měla necelých 18 let. Narodila se jim dcera Rose. Z předešlého vztahu má několik dětí a vnuků. Monicelli je velký kritik současné společnosti.
Na závěr bych ráda citovala jeho krédo:

„ Chcete-li zůstat naživu tak dlouho, jak je to možné, jsou vám láska k ženám, rodině, k dcerám, manželkám, milenkám, velmi nebezpečné. Máte u sebe ženu, která je tu hlavně pro vás – je to zdravotní sestra, ta se vám stará o potřeby srdce, a pokud máte starého dobrého souseda, který je navíc kamarádem, vždy připraveného interpretovat každé vaše přání, udělat, běžet, aby to, co potřebujete bylo splněno včas, může být i samotnému nesmírně dobře. "

Marta Holubová-clara.bow

Autor: clara.bow

pocházel z kulturně založené rodiny; jeho otec Tomaso Monicelli byl renomovaný divadelní kritik a zakladatel prvního italského filmového časopisu Lux et Umbra (Světlo a stín). Studoval historii, literaturu a filozofii na univerzitách v Miláně a později v Pise. Psal filmové kritiky do milánského časopisu Camminare (Jít), který spoluzakládal. Již v polovině 30. let natočil s přáteli první amatérské snímky; 16mm snímek Chlapci z Pavelské ulice byl dokonce oceněn na FF v Benátkách 1936. V roce 1936 byl asistentem Gustava Machatého u filmu Ballerine (Baleríny) a od konce 30. let spolupracoval na scénářích a asistoval na filmech známých italských filmařů (Augusto Genina, Mario Camerini, Vittorio De Sica, Pietro Germi, Riccardo Freda). Ve druhé polovině čtyřicátých let vytvořil scenáristickou a posléze i režisérskou dvojici se Stefanem Vanzinou (často vystupoval pod pseudonymem Steno); realizovali zejména lidové komedie, v nihž hrál komik Totò. Samostatně debutoval komedií Totò a Karolína (1954). Přestože se zaměřoval právě na komedie, natáčel také filmy jiných žánrů, zejména psychologická dramata. Jako levicově zaměřený filmař do svých děl často vkládal sociálně kritický komentář. Spolu s Pietrem Germim, Dinem Risim, Luigim Comencinim nebo Ettorem Scolou bývá řazen mezi představitele tzv. commedia all’italiana (komedie po italsku). Z množství ocenění připomínáme Zlatého lva na MFF v Benátkách 1959 (Velká válka), Stříbrného medvěda za režii na MFF v Berlíně (Otcové a synové, 1957; Drahý Michale, 1976; Markýz del Grillo, 1981), Stříbrnou mušli (Zmýlená neplatí, 1958) a Cenu San Sebastiána (Casanova 70, 1965) na MFF v San Sebastiánu, Donatellova Davida za režii (Měšťáček, Jen, aby to byla holčička, Temné zlo), nominace na Oscara za původní scénář (Stalo se v Turíně, Casanova 70) a dále za celoživotní dílo Zlatého lva v Benátkách 1991 a Zvláštního Davida v rámci Donatellových Davidů 2005.
-jš-, Filmový přehled 2011/2

Studoval na universitě a již tehdy natáčel amatérské filmy. Jeden z nich, natočený podle Molnárova románu Hoši z Pavelské ulice, byl uveden na MFF v Benátkách 1935. Jako asistent režie spolupracoval mimo jiné i s českým režisérem Gustavem Machatým na jeho prvním a jediném italském filmu Ballerine, po jehož uměleckém i komerčním neúspěchu odjel Machatý do Spojených států. Z veseloher to byli Otcové a synové, Lékař a šarlatán, zlodějská komedie Zmýlená neplatí, silvestrovský příběh Noc plná překvapení (s vynikajícím hereckým výkonem Anny Magnaniové) aj. Monicelli se podílel i na řadě povídkových filmů - například povídkou Renzo a Luciana z filmu Boccaccio 70 nebo epizodou Moderní lidé z filmu Velká nevěra (další dva epizodové filmy Le fate a Le streghe u nás zatím nebyly uvedeny). Z dramatických filmů uveďme historický příběh z počátků dělnického hnutí v severní Itálii Stalo se v Turíně nebo zatím nejúspěšnější dílo Monicelliho - Velkou válku, které získalo na MFF v Benátkách 1959 Velkou cenu Zlatého lva sv. Marka.