Rozhodující vliv na rozhodnutí Jana Vondráčka věnovat se divadlu byl v jeho rodině - tatínek, pánský krejčí byl totiž vášnivý divadelní ochotník. Jeho cesta k herectví však nebyla vůbec přímočará. Jan navštěvoval od dětství dramatický kroužek, ke studiu na konzervatoři však nebyl přijat. Studoval gymnázium a věnoval se hudbě (s vlastní kapelou), k divadlu se vrátil až během vojny (do Armádního uměleckého souboru se prý dostal díky nachlazení, které jeho hlas posunulo mezi málo obsazené basy). Po vojně se Jan Vondráček na konzervatoř přece jen dostal - začal pracovat v hudebním archívu, než se odhodlal odejít jako elév do loutkového divadla v Mostě. Poté následovalo studium na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, odchod s celým ročníkem do nově vzniklého Dejvického divadla, účast na mnoha festivalech, řada ocenění.
Nakonec odešel spolu s dalšími kolegy do souboru Divadla v Dlouhé, kde dnes patří Jan Vondráček k nepřehlédnutelným postavám, a to nejen díky své výšce. Jako zpěvák a moderátor je hlavní postavou kabaretů a revuí (Kabaret Vian-Cami, Kabaret Prévert-Bulis, Kabaret Richard Werner, Mokré písně z Dlouhé, Jak jsem se ztratil, aneb Malá vánoční povídka), na hudební stránce řady inscenací se podílel také jako skladatel, aranžér či korepetitor. Jeho nesporné činoherní kvality pak prověřily mnohé role, jako byl např. Hans Castorp v Mannově Kouzelném vrchu, Petr Verchovenskij v Dostojevského klasice Běsi, Saturnius v Shakespearově dramatu Titus Andronicus, Hjalmar Ekdal v Divoké kachně a především pak Lelio v Goldoniho Lháři, za nějž získal několik cen za herecký výkon, z nichž nejvýznamnější je Cena Alfréda Radoka za mužský herecký výkon za rok 2005.
Ve filmu se poprvé mihl v roce 1983 v Herzově Strace v hrsti. První větší filmovou rolí byl Vychodil v Sametových vrazích režiséra J. Svobody. Pracuje rovněž v rozhlase a věnuje se dabingu. S manželkou Kateřinou má 2 syny.

Autor: corado