Emílie Frejová

Do Filmové databáze patří nejen postavy jakýmkoliv způsobem spojené s filmovým uměním, ale domnívám se, že své místo tu mají i životopisy těch, jejichž osud se stal námětem nějakého filmového díla. Takový je i případ paní Emílie Frejové, narozené v Praze 15. února roku 1934. Byla jedním z nemnoha přeživších lidických dětí, které se po válce vrátily do své vlasti a ke svým blízkým. Její pohnutý příběh inspiroval v první polovině 80. let filmové tvůrce. V roce 1984 vznikl v režii Antonína Moskalyka snímek „Kukačka v temném lese“, který volně vychází z příběhu paní Emílie. Hlavní hrdinka se též jmenuje Emilka a ztvárnila ji mladinká herečka Miroslava Součková (později velmi populární a oblíbená dabérka).

Jaké tedy byly osudy skutečné Emilky z Lidic? Emilka Frejová na rozdíl od té filmové Emilky v době lidické tragédie již maminku neměla. Byla úplný sirotek a přisvojili si ji strýček s tetou, kteří žili právě v Lidicích. Šlo o maminčina bratra Václava Freje a jeho manželku Růženu. Její dětství bylo naplněné láskou a klidem až do osudné noci z 9. na 10. června 1942. Tehdy osmiletá Emilka byla spolu se strýcem a tetou donucena opustit na příkaz gestapa lidické stavení. Krátce nato svého strýčka viděla naposledy. Skončil na popravišti u zdi Horákova statku jako další lidičtí muži.

Emilku nejprve s tetou a s dalšími ženami a dětmi z Lidic odvedlo gestapo do místní školy. Odtud byly ženy a děti odvezeny do Kladna, do tamější budovy reálného gymnázia. Za obrovského pláče a smutku byly zde posléze děti od svých maminek odtrženy a odvezeny neznámo kam. Emilku vyrvali z náručí její milující tetě. Děti čekala strastiplná cesta do Lodže v Polsku. Cestovaly v hrozných podmínkách ve vagónu osobního vlaku. V Lodži byly děti „ubytované“ ve vyklizené továrně. O skutečném ubytování opravdu nemůže být řeč, spaly na holém betonu, cosi, co mělo nahrazovat jídlo, bylo na hranici poživatelnosti. Kruté a nelidské podmínky si asi dnes těžko dokážeme představit…

Emilka měla štěstí ještě spolu s dalšími šesti dětmi, co se týče dalšího osudu. Jak asi každý, kdo se jen trochu zajímá o osudy obyvatel Lidic, ví, skončila drtivá většina dětí ve smrtících nákladních automobilech poblíž polského Chelmnu, kdy nebozí tvorečkové byli zplynováni. Jen několik málo dětí bylo uznaných za árijsky vhodných pro případnou převýchovu, mezi nimi také Emilka. Sedm lidických dětí určených na převýchovu bylo internováno v dětském domově v Pušikovu, mluvit směli mezi sebou jen německy, za jakékoliv české slovo následoval trest. Nyní se čekalo, kdo z německých bezdětných rodin projeví o české děti zájem. Emilka Frejová se po roce dostala do rodiny gestapáka Otto Kuckucka ze Sassnitz auf Rügen. Jméno Otto Kuckucka se o mnoho let později stane symbolem názvu filmu inspirovaného osudy lidické dívenky Emilky Frejové.

Jak vzpomíná paní Emílie na pobyt v rodině Kuckuckových? „…tři roky jsem byla jejich dcerou Milchen. Žila jsem v pěkném domě na Rujaně, chodila jsem do Hitlerjugend. Česky jsem úplně zapomněla a také na svůj domov , na Čechy. Kuckuckovi byli mými rodiči.“

Zdánlivě to vypadá jako idyla, i když v rodině svých náhradních rodičů to neměla malá Emilka také zrovna lehké. Musela vypomáhat hodně v domácnosti, plnila funkci jakési novodobé Popelky. Chladný vztah k dívence měla zejména Friede Kuckucková, nevlastní matka, která nemohla mít vlastní děti, a proto souhlasila s adopcí zahraničního dítěte. Paní Emílie však ani po letech nevzpomínala na život u Kuckuckových vyloženě ve zlém, určitě byl její osud lepší než osudy mnoha nevinných dětských obětí, které se ke svým maminkám již nikdy nevrátily. Nicméně – cokoliv, co jakýmkoliv způsobem poznamená dětskou duši, tím spíše válka, je určitě velmi špatné.

Po skončení války se Otto Kuckuck zalekl možné pomsty osvoboditelů a uprchl do Hamburku. Emilka zůstávala s nevlastní matkou i nadále. V první polovině roku 1946 na základě upozornění Anny Hanfové, další z lidických dětí, která byla v době tragédie již o něco starší a více vnímala smutné události, byla Emilka vyhledána československými vojáky a přivezena do své vlasti. Pro dvanáctileté děvče to musel být hrozný šok – nerozuměla své rodné řeči, mlhavě tušila, že pochází z Lidic. Byla odvezena do Kladna, kde se setkala se svou tetou, která přežila internaci v koncentračním táboře Ravensbrück. Tetu však nepoznala. Mladičké dívce bylo nutno šetrně vysvětlit, že její vesnice, kde trávila své dětství, už bohužel neexistuje, nežije strýček - pěstoun a mnozí její kamarádi z dětských let se nevrátili.

S Lidicemi spojila paní Emílie svůj život i v pozdějších letech. Provdala se roku 1953 a od té doby nese příjmení Chválová. Její život je naplněn láskou dvou synů, šesti vnoučaty a má již také pravnoučata. Po vybudování památníku obětem lidického masakru zde 23 let pracovala jako průvodkyně a obsluha promítacího zařízení. Její vzpomínky patří k cenným dokladům osudů lidických dětí…

Zpracováno dle publikace, z níž je použita i citace v textu (v knize na str. 75):
MACKOVÁ, J; ULRYCH, I: „Osudy lidických dětí“, naklad. VEGA-L, Nymburk, r. 2003

Autor: Hortensie