Bohuš Záhorský

Bohuš, respektive Bohumil Záhorský, pocházel z dobře situované rodiny, jeho otcem byl inženýr Jan Záhorský (1872-1951), který se věnoval mostnímu stavitelství, později jako profesor přednášel na ČVUT a z pozice národních socialistů se věnoval i politice. Bohuš Záhorský již od studentských let inklinoval k divadlu a nedokončil ani reálku; v roce 1923 přešel na Státní konzervatoř v Praze, kde studoval herectví na dramatickém oddělení. Již tehdy vystupoval v avantgardních projektech Jiřího Frejky a jeho Zkušební scény (v té době kvůli otci užíval pseudonym Bóža Horský). Nakonec nedokončil ani konzervatoř a nastoupil angažmá v divadle Rokoko (1925), které ale nedlouho poté skončilo bankrotem. Následujících několik let zakusil Bohuš Záhorský strasti herecké profese v podobě častého střídání angažmá, často s nejistou budoucností, prošel kočovnou společností Anny Steimarové, jednu sezónu strávil v nově vytvořeném Uměleckém studiu Vladimíra Gamzy (1926-1927), znovu spolupracoval také s Jiřím Frejkou.

Důležité setkání s E. F. Burianem vyústilo v Záhorského angažmá v Zemském divadle v Brně (1929-1931). Tady navázal pracovní kontakty s režisérem Jindřichem Honzlem a spolu s ním pak přešel do legendárního Osvobozeného divadla v Praze (1931-1938). Spolupráce s Voskovcem a Werichem měla zásadní vliv pro další profesní růst Bohuše Záhorského. Důležité role si zahrál ve všech stěžejních hrách dvojice V+W (Golem, Rub a líc, Těžká Barbora) a ostatně díky Voskovcovi a Werichovi vstoupil i do světa filmu. Jako sourozenec hlavní ženské protagonistky (Ella Šárková) se poprvé objevil v komedii PUDR A BENZIN (1931), v dalším filmu dvojice V+W HEJ RUP (1934) na něj připadla jen menší role nezaměstnaného, naopak v posledním snímku SVĚT PATŘÍ NÁM (1937) ztvárnil dějově podstatnou postavu podvodníka Dexlera. Mezitím začal účinkovat také ve filmech jiných režisérů, ve druhé polovině třicátých let začala jeho filmografie nabývat početně na významu, ve vedlejších rolích jej můžeme zaznamenat po boku největších hvězd v dodnes známých veselohrách (TŘI VEJCE DO SKLA, 1937; KDYBYCH BYL TÁTOU, 1939; PŘÍTELKYNĚ PANA MINISTRA, 1940), v době okupace hrál několikrát ve filmech Oldřicha Nového (ROZTOMILÝ ČLOVĚK, 1941; VALENTIN DOBROTIVÝ, 1942), vidět jej ale bylo možno i v nadčasových společenských dramatech (ŠŤASTNOU CESTU, 1943).

Mezitím v roce 1938 došlo k nucenému ukončení činnosti Osvobozeného divadla, Bohuš Záhorský pak hrál v Divadle U Nováků (1938-1940), které převzalo prostory někdejšího divadla Voskovce a Wericha, většinu okupace strávil na scéně Nezávislého divadla (1940-1944). Poslední štací před osvobozením pro něj představovalo jeviště Intimního divadla, které po válce přijalo název Realistické divadlo, tady ale Bohuš Záhorský odehrál jen dva roky (1944-1946). Realistické divadlo po roce 1945 jevilo úspěšné ambice zařadit se mezi přední pražské scény a mezi hereckými výkony jsou zmiňovány právě kreace Záhorského, ten ale tuto scénu opustil již po jedné sezóně.

Celé další působení Bohuše Záhorského na jevišti je spojeno s Národním divadlem, kde působil v letech 1946-1977. I tady zpočátku účinkoval jen ve vedlejších rolích, což mu umožnilo hned v první sezóně 1946-1947 nastudovat deset premiér. Také v následujících letech hrál spíše jen vedlejší role, díky svému již vyzrálému herectví ale dokázal povýšit i podružné postavy mezi výrazná herecká vystoupení na naší první scéně. V těsně poválečném období zaujal v klasických kusech jako Cyrano z Bergeracu nebo Scapinova šibalství, nevyhnul se ale ani tendenčně pojatým excesům jako Nezapomenutelný rok devatenáctý (kde hrál Lenina). Svůj herecký projev uplatnil ve hrách světových klasiků jako byli W. Shakespeare nebo A. P. Čechov, výrazné příležitosti ale dostal i v dílech českých autorů (Radúz a Mahulena, Strakonický dudák, Tvrdohlavá žena, Bílá nemoc). Naposledy na jevišti Národního divadla stanul v Jiráskově Lucerně, která měla premiéru v lednu 1976.

Poválečná filmografie Bohuše Záhorského zahrnuje více než sto položek, v povědomí diváků zůstává především jako představitel dědků a staříků obdařených životní moudrostí a citem, často ale i svéhlavostí a zatrpklostí. První takovou postavu ztvárnil překvapivě již ve dvaačtyřiceti letech v dramatu VES V POHRANIČÍ (1948). Prototyp těchto postav si můžeme nejlépe připomenout jeho pohádkově laděnými staříky, byť v různých žánrech (CÍSAŘŮV PEKAŘ, PEKAŘŮV CÍSAŘ, 1951; TŘI PŘÁNÍ, 1958; DAŘBUJÁN A PANDRHOLA, 1958). Z podobně koncipovaných kreací je nejlépe zapamatovatelná role krále Dobromysla Veselého v hudební pohádce ŠÍLENĚ SMUTNÁ PRINCEZNA (1968; tuto úlohu měl původně hrát Rudolf Deyl ml., který však v průběhu příprav k filmu zemřel). Bohuše Záhorského si jako Ezru Goodmana můžeme připomenout i ve filmu LIMONÁDOVÝ JOE (1964). V průběhu 50. a 60. let odehrál ve filmu desítky menších rolí, z uměleckého hlediska zaslouží zmínku jeho participace na titulech jako SRPNOVÁ NEDĚLE (1960; v divadelní předloze k filmu hrál předtím i v Národním divadle) nebo několika filmech z nedávné či starší historie (POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY, 1966; DITA SAXOVÁ, 1967).

Vedlejší úlohy dědků povýšil Bohuš Záhorský do kategorie hlavních rolí v komedii ZLATÁ SVATBA (1972) a v tendenčně pojatém titulu NÁŠ DĚDEK JOSEF (1976). Souběžně ale pokračoval i v práci ve vedlejších rolích a také v 60. 70. letech hrál řadu menších postav, točil i několikrát ročně. Posledním vystoupením před filmovou kamerou byla kreace starého včelaře Heiliberga v životopisném filmu KONCERT NA KONCI LÉTA (1979), z posledních let jeho práce pro film je divákům známější postava dědy v nestárnoucí komedii LÉTO S KOVBOJEM (1976).

Výrazné uplatnění nacházel Bohuš Záhorský také v televizi, s níž spolupracoval od jejích počátků. Také v televizním formátu vytvořil řadu nezapomenutelných figurek, ale i velkých rolí – v komediích TCHÝNĚ (1963) nebo LÁSKA JAKO TRÁM (1967). Účinkoval také v řadě dalších televizních inscenací, adaptací divadelních her i záznamů divadelních představení. Z další práce pro televizi je na místě připomenout i roli vypravěče v legendárním večerníčku KRKONOŠSKÉ POHÁDKY (v druhé řadě pořízené v roce 1977), objevil se také v několika seriálech. Kromě toho působil také v dabingu a jeho hlasem k divákům z pláten kin promlouvali Jean Gabin nebo Spencer Tracy.

Bohuš Záhorský byl dvakrát ženatý; o jeho prvním manželství (ukončeném rozvodem) dodnes kolují spekulace a nepřesné informace. V roce 1971 se jeho druhou manželkou stala herečka Vlasta Fabianová (1912-1991). Při příležitosti šedesátých narozenin obdržel Bohuš Záhorský titul Národního umělce (1966), kromě toho se mu dostalo řady dalších ocenění ze strany poúnorového režimu.

Autor: argenson

Bohumil, též Bohuslav
Jako konzervatorista (pseudonym Bóža Horský) vystupoval v avatgardních divadelních inscenacích. Později spolupracoval především s E.F. Burianem (voice-band), Jindřichem Honzlem a V+W (OD). První filmové role již na počátku 30. let. Během let se přehrál do převážně komediáních rolí starších mužů. Vedle hlavních (Zlatá svatba, Náš dědek Josef) se výrazně uplatnil i v menších rolích. V 60. a 70. letech byl oblíbeným TV hercem. Bratr herce Richarda Z., manžel herečky Vlasty Fabianové. Figury a figurky herce, označovaného za mistra drobnokresby, zabírají široký rejstřík od rozverné komiky až k tlumené tragice. Vždy se vyznačují hlubokou pravdivostí. Poprvé se objevil ve filmech Osvobozeného divadla po boku V+W. Svého prvního filmového dědečka vytvořil již krátce po čtyřicítce v Krejčíkově filmu VES V POHRANIČÍ (1948). Pak se od toho pohádkového - ve TŘECH PŘÁNÍCH (1958) přes starého krále Dobromysla v ŠÍLENĚ SMUTNÉ PRINCEZNĚ (1968) dostal až k filmu, který má Záhorského nejvděčnější filmový typ už v titulu: NÁŠ DĚDEK JOSEF (1976). Další filmové role: PUDR A BENZIN (1932), HEJ RUP! (1934), CÍSAŘŮV PEKAŘ/PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951), HRÁTKY S ČERTEM (1956), DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (1960), ČERVENÁ KŮLNA (1968), ŠÍLENĚ SMUTNÁ PRINCEZNA (1968), SVATÁ HŘÍŠNICE (1970), ZLATÁ SVATBA (1972), LIDÉ Z METRA (1974, povídka Balada o Bulfasovi), KONCERT NA KONCI LÉTA (1979).

Autor/Zdroj: /Sber