Jarmila Kurandová, narozená jako Marie Martínková, pocházela z chudých poměrů Vysočiny, vyrůstala v Dobré Vodě na Pelhřimovsku, již ve škole hrála s ochotníky a recitovala. Svůj zájem o divadlo pak prohloubila v Praze, kam odešla v patnácti letech pracovat jako vychovatelka. Přes nesouhlas rodičů v roce 1908 vstoupila k Housově divadelní společnosti a následujících deset let pak hrála s různými kočovnými společnostmi. Svou dráhu ve stálých divadlech zahájila jednou sezónou v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1919-1920), pak hrála v Českém divadle v Olomouci (1920-1935) a nakonec patřila k dlouholetým oporám Zemského, respektive Státního divadla v Brně (1935-1960), i po odchodu do důchodu zde pak vystupovala pohostinsky, ve 40. letech také účinkovala v Národním divadle v Praze. Především prožitky z krušného dětství stráveného ve velké a chudé rodině zformovaly v Kurandové příklon k lidovému a laskavému herectví, na jevišti se uplatnila především v rolích starostlivých a chápajících matek, později babiček. Realizovala se především v domácím, respektive slovanském repertoáru (Lucerna, Strakonický dudák, Paličova dcera, Loupežník atd.)

Pro film byla Kurandová objevena až ve zralém věku, poprvé ji obsadil Rudolf Hrušínský do svého režijního debutu PANCHO SE ŽENÍ (1946) v roli matky jednoho z hlavních hrdinů. Od konce 40. let hrála i v několika filmech ročně, typem své osobnosti ale byla odsouzena ke stereotypnímu obsazování do rolí trpělivých a lidskostí prodchnutých rolí maminek a babiček. Ve větším měřítku se v takovýchto úlohách prosadila například ve filmech VES V POHRANIČÍ (1948) nebo RODINNÉ TRAMPOTY OFICIÁLA TŘÍŠKY (1949), později hrála například v historických filmech. Životní moudrostí a skromností oplývá také její postava hospodyně v nejslavnější české pohádce PYŠNÁ PRINCEZNA (1952). V následujících letech se objevila také v dalších pohádkách, výjimečně spolupracovala i s televizí. Zatímco u většiny herců je typický vývoj od hlavních rolí v mladém věku k postupnému útlumu, Jarmila Kurandová se ke své životní (a zároveň poslední) roli dostala ve věku osmdesáti let, a to v divadle i před kamerou. Svou titulní rolí ve dvoudílném televizním filmu BABIČKA (1971) se nesmazatelně vryla do paměti diváků, stejnou roli také v téže době hrála i na jevišti brněnského Mahenova divadla. Se svým vytříbeným smyslem pro krásu českého jazyka se uplatnila i v rozhlase, v letech 1953-1960 působila také pedagogicky externě na brněnské JAMU.

Díky typu své osobnosti a charakteru herectví měla Jarmila Kurandová podporu komunistického režimu, od něhož se jí také dostalo náležitého ocenění – v roce 1954 byla jmenována Zasloužilou umělkyní, v návaznosti na její ztvárnění Babičky v televizi a na divadle pak následoval titul Národní umělkyně (1971), při příležitosti 85. narozenin pak obdržela Řád práce (1975). Jarmila Kurandová zemřela v Brně 6. prosince 1978 ve věku 88 let. Jejím manželem byl divadelní herec František Kuranda (1889-1976).

Autor: argenson