Jan Hrušínský je mladším synem herce Rudolfa Hrušínského staršího (1920-1994) a mladším bratrem herce Rudolfa Hrušínského mladšího (*1946). Jan Hrušínský již v pěti letech stál na jevišti Národního divadla (Zimní pohádka, Měsíc nad řekou; obě inscenace v režii jeho otce), hereckou průpravou pak prošel v dramatickém kroužku Lidové školy umění pod vedením J. Stránské, následně vystudoval herectví na pražské konzervatoři. Jeho prvním divadelním angažmá bylo Činoherní studio v Ústí nad Labem (1976-1984), kde umělecky vyzrál pod vedením významných režisérů J. Grosmana, J. Kačera nebo I. Rajmonta, uplatnil se v hrách Vášeň jako led, Dobové tance nebo Tři sestry. Od poloviny 80. let je herecky spjat již výhradně s Prahou, hrál v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (1984-1991), v Divadle Na zábradlí (1991-1994) a v Městských divadlech pražských (1994-1997), výrazná byla jeho spolupráce s Divadlem ABC. Od roku 1997 byl jako herec ve svobodném povolání, hostoval například v Národním divadle, Divadle Bez zábradlí nebo v Branickém divadle. V roce 2002 založil vlastní Divadelní společnost Jana Hrušínského, která získala později zázemí v Divadle na Jezerce. Hrušínského společnost se soustřeďuje především na repertoár konverzačních veseloher (Vajíčko, Kaviár nebo čočka, Zahraj to znovu, Same).

Ačkoli Jan Hrušínský pocházel z herecké rodiny, vzhledem k postojům jeho otce v roce 1968 nebyla jeho cesta na stříbrné plátno a televizní obrazovku tak automatická, jak by se mohlo na první pohled zdát, což se projevilo především počátkem 70. let. Stejně jako na divadle stanul Jan Hrušínský i před objektivem kamery již jako dítě předškolního věku, poprvé hrál v živě vysílané televizní hře PĚT OKEN DOKOŘÁN (1960). Po několika menších rolích v dětských filmech (ANIČKA JDE DO ŠKOLY, 1962; PUŠČIK JEDE DO PRAHY, 1965) na sebe výrazně upozornil rolemi ve dvou zdařilých televizních dramatech LÍTOST (1970) a PŘÍPAD MAURICIUS (1970), v nichž hrál po boku svého otce. Krátce nato následovala první velká role na filmovém plátně, a sice Honzy v nadčasové pohádkové komedii DÍVKA NA KOŠTĚTI (1971). V sedmdesátých letech pak Hrušínského provázely role mladíků, někdy nesmělých, někdy problematických, jeho herectví z této doby si můžeme připomínat například v komediích MŮJ BRÁCHA MÁ PRIMA BRÁCHU (1975) nebo BRÁCHA ZA VŠECHNY PENÍZE (1978), dostal také svou jedinou roli prince (JAK SE BUDÍ PRINCEZNY, 1977), větší dramatickou roli odehrál ve filmu LÁSKY MEZI KAPKAMI DEŠTĚ (1979), hrál také v televizních seriálech. V osmdesátých letech se postupně přehrál do postav středního věku, jeho filmografie se ale rozrůstala o dnes již zapomenuté tituly, koncem dekády se pak objevil v kvalitnějších snímcích jako VÁŽENÍ PŘÁTELÉ, ANO (1989) nebo KONEC STARÝCH ČASŮ (1989). V 90. letech ubylo příležitostí, Hrušínský své aktivity směřoval především k divadlu, ale poměrně často se objevoval v televizních inscenacích a seriálech. Pak se po dlouhých letech dostal k hlavní roli ve filmu – jeho postava prospěchářského číšníka Františka Valeše v hořké komedii CEREMONIÁŘ (1996) však nesplnila očekávání. V poslední době hrál Jan Hrušínský menší role ve filmech ŽELARY (2003) nebo RO(C)K PODVRAŤÁKŮ (2006), výrazně na sebe ale upozornil rolí Alexandera Dubčeka v polodokumentárním televizním filmu PRAŽSKÉ JARO (2008).

Kromě herectví rozšířil Jan Hrušínský své aktivity také o psaní, v 90. letech byl členem redakční rady časopisu Scéna, později psal pro časopis Story fejetony, které byly následně vydány knižně (Vážně jste to nečetli?, 2003). Od mládí se Hrušínský věnuje také fotografování, především v oblasti tanečního umění a vydal knihu vlastních fotografií pořízených na třech ročnících festivalu Tanec Praha.

Manželkou Jana Hrušínského je herečka Miluše Šplechtová (*1957). Seznámili se ve společném angažmá v Ústí nad Labem, poté spolu hráli v Realistickém divadle, dnes Šplechtová hraje v Národním divadle, ale hostuje také v Divadelní společnosti Jana Hrušínského. Mají spolu dvě dcery, z nichž starší Kristýna (*1985) kráčí v hereckých šlépějích rodičů, z prvního manželství má Šplechtová ještě syna Nikolu.

Autor: argenson