Zdeněk Bořek Dohalský

Český šlechtic, demokrat i odbojář a prvorepublikový novinář v jedné osobě- to byl Zdeněk Bořek Dohalský, dnes už málo známá - jedna z posledních obětí poheydrichovského běsnění.

Původem hrabě Dohalský pocházel ze starobylého rodu, jehož kořeny sahaly až do 15. století a jež se od počátku vyznačoval vlastenectvím. Zdeněk Bořek byl nejmladším synem šlechtické větve Dohalských, který absolvoval práva na Karlově univerzitě. V roce jeho plnoletosti se "narodila" i Československá republika a členové tohoto rodu se paradoxně přihlásili (třebaže jim byl zrušen šlechtický titul) k principům masarykovské demokracie. A i když pozemkovým výměrem jim byl zkonfiskován velký díl majetku, nezapřelo se v Dohalských vlastenectví.

Zdeněk Bořek působil v době první republiky jako redaktor v Lidových novinách a mezi jeho blízké přátele patřil syn prezidenta-osvoboditele Jan Masaryk i prvorepublikové novinářské eso - Ferdinand Peroutka. Sám bývalý hrabě byl velmi oblíbeným společníkem, který parodoval politiky, skvěle vyprávěl vtipné historky, ale i procítěně recitoval verše. Právě jeho novinářský vzor F. Peroutka ho poctil přezdívkou Cyrano - to už byl uznávaným novinářem a respektovaným pověřencem prezidenta Masaŕyka.

V polovině 30. let, kdy se nacisté začli megalomansky rozpínat a počátek válečného konfliktu signalizovala mnichovská zrada, vstoupila do ilegálního protifašistického odboje celá rodina Dohalských. První prezident Československa se okupace (naštěstí) nedožil, druhý prezident Edvard Beneš odešel do londýnského exilu a právě novinář Dohalský byl pověřen, aby ho informoval o dění v porobené vlasti. Šlechtic-odbojář si tentokrát zvolil přezdívku sám - stal se Bedrníkem podle slavného románového kavalíra, který v době Francouzské revoluce zachraňoval nespravedlivě pronásledované. Velmi úzce spolupracoval s premiérem (a zároveň) odbojářem v Protektorátu Čechy a Morava- s generálem Aloisem Eliášem, ale tato riskantní hra nemohla zůstat gestapu dlouho utajena. Nacisté věděli dost, aby mohli zatknout premiéra a spirálovitě bylo zatčeno mnoho dalších členů odboje- mezi nimi i starší bratr Antonín (1889-1942 umučen v koncentračním táboře Osvětim).

Zatčení se pochopitelně po rozsáhlé razii nevyhnul ani Zdeněk Bořek, kdy si pro něj 21. října 1941 přišlo gestapo. Dlouhé tři roky byl vězněn na Pankráci, jeho přátelům stále svítala naděje, že ho zachrání - zvláště, když téměř zázrakem přežil poheydrichovskou pomstu, kdy byli za stanného práva popraveni spisovatelé Vladislav Vančura, Otakar Batlička nebo herečka Anna Letenská, bohužel však byl na osobní rozkaz H. Himmlera deportován začátkem února 1945 do Terezína. Válka končila pro Němce totální porážkou, bylo však třeba zamést stopy a odstranit svědky - 7. února 1945 vyhasl život statečného hraběte. Konce války se nejmladší ze sourozenců nedožil a osud si svou krutou daň vybral i u bratra Františka (1887-1951), který několik let po válce spáchal sebevraždu.

Nepříznivá doba plná tragédií a krutá smrt tří statečných šlechticů (čtvrtý bratr Ludvík Bořek /1895 - 1909/ zemřel v chlapeckém věku) je navždy vepsána do erbu pánů Dohalských, třebaže je dnes jejich nelítostný osud téměř pozapomenut...

Autor: Angelika2808