Narozen poblíž Tulcei, prozaik, dramatik i scénárista. Absolvent filozofického studia na Bukurešťské univerzitě (1953), debutoval románem Strainul (1955, Cizinec, č. 1958), který mu otevřel dveře nejširším vrstvám rumunských čtenářů. Vylíčil v něm psychologické dozrávání mladého intelektuála z provinčního sedmihradského města koncem války a za protifašistického povstání.
Román Setea (1958, Žízeň, sl. Smad, 1960), jenž navazuje na jeho předchozí román, je monografií ostrého zápasu života na sedmihradské vesnici uprostřed sociálních zvratů v prvních poválečných letech po druhé světové válce, rozdělení statkářské půdy. Napsal scénáře k oběma svým románům i k filmu Valurile Dunarii (u nás známý jako Hořící řeka, 1960), i filmový přepis románu L. Rebreana Padurea spinzulatilor (Les oběšenců).
V této době u něj stále více prokukává láska k filmům a věnuje se filmovým scénářům, prožívá roku 1964 v Paříži setkání, jenž nelze označit jinak než osudové, potkává zde začínajícího režiséra Sergiu Nicolaescu, který mu načrtne námět svého dlouhometrážního debutu, osud tomu však chtěl jinak. Nicolaeascův námět nakonec Popovici zpracovává ve své mistrovské novele Moartea lui Ipu (1970, Ipova smrt, č. Ve Světové literatuře 4/1974), kterýž se vrací k posledním válečným dnům, morální soud nad smetánkou maloměsta, schopnou obětovat nevinného pro vlastní prospěch.
Je autorem reportážních črt Cuba, teritorial liber al Americii (Kuba, svobodné území Ameriky, 1962), taktéž se zabývá nejen filmovou, ale i divadelní tvorbou, dotýkající se problematiky postavení intelektuála – dramata Passacaglia (1960) a Puterea si adevarul (1973, Moc a pravda). Největší popularitu si však získa svými scénáři k velkým historickým filmům jako např. Dákové (Dacii, 1966, debut již zmiňovaného Sergia N.), Trajanův sloup (Columna, 1968) a hlavně k Poslední křížové výpravě (Mihai Viteazul, 1970), který natočil (jak jinak) Sergiu Nicolaecu, jde o nejúspěšnější rumunský film u zahraničního publika.
Jakožto dlouholetý člen ÚV Komunistické strany Rumunska pařil k jedním z nejprominentnějších rumunských tvůrců, ani to však nepomohlo, když byl v roce 1988 zakázán film Mircea, kde se opět sešel se svým přítelem Sergiem Nicolaescem a jenž mohl být uveden do kin až po prosincové revoluci v roce 1989. Poté se stává kritikem předchozího režimu. V novele Cutia de Ghete (1990, Krabice od bot) vypráví s množstvím sarkasmu absurdní příběh obyčejné dvojice, jíž v Ceausescově tvz. „zlaté epoše“ není dopřána ani možnost těšit se z narozeného dítěte, román Cartierul Primaverii. Cap sau pajura (1998), je zžíravou politickou satirou životního stylu představitelů komunistické moci. Umírá v roce 1994.

Autor: AGAMEMNON