Když se námořník - navigátor dálkové plavby Anatolij Ivanovič Lužin zamiloval do ženy s dítětem, nebyla z toho jeho rodina zrovna nadšená. On si však prosadil svou a necelý rok po svatbě, přesněji řečeno 04. 03. 1939 se šťastnému páru narodila dcerka Larisa. O dva roky později vypukla válka, která zle zasáhla i Leningrad, kde Lužinovi bydleli. Město svírala blokáda, lidé umírali... Babičku zabil německý šrapnel, hladem a vysílením zemřela Larisina starší sestřička Ljusja i otec Anatolij. Po jeho smrti našli pod polštářem pár na kámen ztvrdlých sušenek, které ze svého hubeného přídělu schovával malé dcerce. O něco později byla Larisa spolu s matkou evakuována na Kuzbas a jako jediné z rodiny se tak zachránily. Tady maličká Larisa předvedla svůj první herecký výkon a také za něj obdržela svou první gáži - na oslavě k Novému roku přednesla básničku a odměnou jí byl... karbanátek! Čersvě smažený, voňavý, masový karbanátek. Dodnes si dokáže vybavit tu nádhernou vůni předtím nikdy nepoznané lahůdky...

Poválečný návrat do Leningradu byl smutný - z rodiny nikdo nežil, byt byl obsazen cizími nájemníky. Matka se proto rozhoduje přestěhovat se do Estonska, kde v Tallinu žije její příbuzenstvo. Tady pro Larisu konečně začíná lepší, mírový život - chodí do školy a také navštěvuje místní Činoherní klub. A začíná toužit po herecké kariéře... Po ukončení základní školy se proto vydává zpět do svého rodného města, kde se účastní zkoušek na LGITMiK (Leningradský Státní ústav pro divadlo, hudbu a film). Bohužel neúspěšně. Vrací se tedy zpět do Tallinu a najde si práci v továrně na cukrovinky, ale svých snů se nevzdává. Jednoho dne se v místním zpravodaji dočítá, že obchodní dům hledá modelky pro oddělení společenské módy. Mezi nákladnými róbami je dívenka z chudé rodiny jako u vytržení - tolik krásy si nikdy předtím nedokázala ani představit. Předváděcí molo se jí stává jevištěm a do každého kroku vkládá celé své horoucí srdéčko. Vyplatí se jí to - brzy se ozývá studio Tallinnfilm a nabízí jí malou roličku barové zpěvačky. Larisa je v sedmém nebi - bude hrát ve filmu! Režisér snímku ale krátce po dokončení filmu emigruje a film tak putuje do trezoru. Naštěstí se pár snímků mladičké Larisy dostává do rukou Sergeje Gerasimova. Tvářička neznámého děvčete jej zaujme a zve Larisu k sobě do Moskvy. Jenže ta na tak dalekou cestu nemá peníze. I to Gerasimov zařídí a roku 1959 se Larisa Anatoljevna Lužinova stává žačkou VGIK-u. Pochopitelně ve třídě Gerasimova a Makarové. Sergej Gerasimov nikdy neměl nic proti tomu, když jeho studenti už během školy natáčeli - právě naopak, podporoval to jako dobrou praxi. I Larisa se brzy dostává před filmovou kameru a po několika drobných úlohách ji Gerasimov doporučuje režiséru Rostockému do hlavní role dívky Světlany ve filmu U sedmi větrů. Rostocký váhá, Larisa se mu zdá příliš nezkušená, a také si představoval dívku jiného typu, ale Gerasimov se nevzdává. Film má nakonec ohromující úspěch a Larisa je rázem hvězdou. Roku 1962 se díky němu dostává spolu se sovětskou delegací,vedenou samotným Gerasimovem i na MMMF v Cannes.

Opět si připadá jako v pohádce, tím spíš, že z bývalého pracoviště v Tallinu dostává darem dvoje nádherné večerní šaty.Jenže jí však málem stojí kariéru - na jedné recepci ji kdosi z publika požádal o tanec twist, který ovšem byl v té době v SSSR považován za frivolní až obscénní. Larisa tone v rozpacích, ale Gerasimov mávl rukou: "Jen běž, a pořádně to roztoč! Ať všichni vidí, jak tančí moje studentka." Jenže fotografové nelení... Po návratu do vlasti už na Larisu čeká komise z Ministersva kultury, s francouzským časopisem "Paris Match" na stole a káravě zdviženým ukazováčkem. Přísnému potrestání unikla jen díky Gerasimově intervenci. O něco později se dostavuje nabídka na spolupráci až z NDR - německý režisér Joachim Hübner zve Larisu k natáčení svého filmu Doktor Schlütter a svěřuje jí dokonce hlavní dvojroli. Larisa umí v té době německy sotva pozdravit a role se učí nazpaměť podle odposlechu. Nakonec ji není potřeba ani předabovat a nikdo nepozná, že obě postavy hraje Ruska. Tak výborně zvládne Larisa napodobit německý akcent. Snímek má v NDR veliký úspěch a Larisa za něj obdrží Národní cenu.

Po návratu domů už ji čeká další natáčení - a to filmu Vertikála s Vladimírem Vysockým po boku. Spřátelí se natolik, že jí Vysockij věnuje jednu ze svých písní. A práce pokračuje...během dalších let natáčí Larisa Lužinová jeden snímek za druhým, krátkou pauzu si dopřeje pouze během těhotensví a po narození syna. Stává se jednou z nejoblíbenějších ruských hereček a roku 1989 je jmenována národní umělkyní, ale to už dobré období pomalu končí. Po rozpadu SSSR přicházejí těžké časy - filmy se téměř netočí, práce v rozhlase ani na divadle také není. L. Lužinová objíždí zem s vlastnoručně upravenou hrou,pořádá besedy, zpívá... musí si vydělat na nájem,na jídlo, na synovy studie.

Po roce 2000 se situace pomalu mění k lepšímu a nabídky opět přibývají. Larisa Lužinová se vrací na jeviště moskevského Divadla filmového herce i před kamery. Zatím nejrozsáhlejším dílem z této doby je nekonečná sága Láska je láska, kde spolu s kolegou Nikoněnkem ztvárňují postavy postarších manželů a rodičů čtyř dětí. Pokud jde o vlastní osobní život Larisy Lužinové,sama jej hodnotí jako dost neúspěšný. Vdávala se celkem 4x, ani jedno z manželství však nevydrželo. Z toho v pořadí druhého, má syna Pavla, dnes již dospělého muže. Jeho ženu,svojí snachu si na rozdíl od mnohých nemůže L. Lužinová vynachválit a za své dva vnoučky by dýchala. "Nakonec to vlastně všechno docela dobře dopadlo," usmívá se dnes...

Autor: green-tea