Herečka María Denis se narodila v Buenos Aires, ale původ měla italský, s rodiči vyrůstala v Argentině do svých šestnácti let. V roce 1931 se María přestěhovala do Itálie a začala se uplatňovat jako modelka, snažila se zároveň proniknout i do filmu, což se jí podařilo nedlouho poté a od roku 1932 byla obsazována do zatím malých rolí ve snímcích různých žánrů.

Větší pozornost na sebe strhla až s filmem DRUHÁ B (Seconda B, 1934). Tento příběh zmatků kolem vztahu studentky a profesora nebyl sice nijak objevný, ale měl značný úspěch a María Denis se stala vyhledávanou a oblíbenou herečkou. Zatímco dosud byla vidět převážně v nenáročných komediích, brzy dostala příležitost prokázat i své dramatické schopnosti. Významný režisér Alessandro Blasetti jí obsadil do svého historického dramatu z doby sjednocení Itálie 1860 (1934), jejich další spolupráce na filmu HRABĚNKA Z PARMY (Contessa di Parma, 1937) byl již ve znamení hereččiny hlavní role. HRABĚNKA Z PARMY patří k ukázkovým příkladům stylu tzv. filmů bílých telefonů, které v té době v italské kinematografii převažovaly. Temperamentní kráska se stala jednou z tváří tohoto stylu filmu a střídala role nevinných naivek s postavami živočišných ďáblic.

María Denis koncem třicátých let točila několik filmů ročněm, častěji pracovala s režisérem Amletem Palermim (NEAPOL STARÝCH ČASŮ – Napoli d´altri tempi, 1937; ODCHÁZENÍ – Partire, 1938), před kamerou byl jejím partnerem několikrát Vittorio de Sica nebo Fosco Giachetti. S Giachettim hrála María Denis v dramatu ALCAZAR (L´assedio dell´Alcazar, 1940), které je dnes vnímáno jako propagace fašismu a zúčastněným hercům participace na něm později přitížila, což se týkalo mimo jiné francouzské hvězdy Mireille Balin. Za války natočila María Denis tři filmy s režisérem F. M. Poggiolim, vyniká z nich příběh začínající venkovské učitelky MLADÁ UČITELKA (La maestrina, 1942), pozoruhodnou kreaci předvedla také v adaptaci slavné literární předlohy DVA SIROTCI (Le due orfanelle, 1942), kde vytvořila sourozenecký pár s Alidou Valli. Jednou z posledních prací za války byl příběh sedmi dívek z církevní školy ÚSTAV GRIMALDI (Nessuno torna indietro, 1945; režie opět Alessandro Blasetti), který byl díky svému pojetí přehlídkou tehdejších ženských hvězd italské kinematografie.

V roce 1942 se María Denis seznámila se slavným režisérem Luchinem Viscontim a spojila s ním svůj soukromý život. Od vztahu si slibovala i významnější umělecké příležitosti a toužila hrát ve Viscontiho filmu POSEDLOST (Ossessione, 1942), ten však upřednostnil Claru Calamai. Za války se Visconti aktivně zapojil do protifašistického odboje a v dubnu 1944 byl za své aktivity zatčen. Propuštěn byl krátce nato, zásluhy na tom si připisovala právě María Denis, která využila kontaktů s Pietrem Kochem, vůdcem fašistické policie v Římě. Podle mínění současníků však María Denis překročila meze nutné pro styk s fašistickými předáky a po natočení filmu ČERNÁ KRONIKA (Cronaca nera, 1946) byla zatčena pro kolaboraci. Sama herečka se hájila tím, že s Kochem se stýkala jen kvůli záchraně Viscontiho, slavný režisér se však od bývalé milenky distancoval a před soudem odmítl vystoupit v její prospěch. Maríin podíl na svém propuštění z vězení kategoricky odmítal a kdysi slavná herečka nyní s puncem fašistické prostitutky směřovala ke smutnému závěru své kariéry.

Nařčení z kolaborace a nekompromisní postoj mezinárodně uznávaného režiséra znemožnily Maríi Denis další participaci ve filmu, koncem čtyřicátých let s vděčností přijala alespoň několik nabídek od zahraničních tvůrců, například v britské produkci natočila s Peterem Ustinovem film ODVAHA VOJÍNA ANGELA (Private Angelo, 1949), poslední, již zcela epizodní roli hrála v Blasettiho filmu NAŠE ČASY (Tempi nostri, 1953), pak se stáhla do soukromí. Až po dlouhých letech se znovu začala objevovat na veřejnosti a vystupovala například ve vzpomínkových televizních pořadech, v roce 1995 publikovala své paměti Il gioco della verita, v nichž znovu prezentovala svou hořkost z Viscontiho poválečného postoje.

María Denis zemřela v Římě 15. dubna 2004 ve věku 87 let.

Autor: argenson