Díky několika prestižním oceněním – a to i v mezinárodním měřítku – má komik Aldo Fabrizi významnou pozici v italské kinematografii, a to nejen jako herec, také jako režisér a scénárista. Pocházel z prostých poměrů a narodil se v Římě, o otce přišel v jedenácti letech a následně musel opustit školu, aby matce pomohl postarat se o rodinu. Přes těžký život a časté střídání zaměstnání od dětství inklinoval k umění a ve dvacátých letech začal publikovat básně, sám je také recitoval. Od veřejného vystupování nebylo daleko k divadlu a v roce 1931 začal hrát menší role na jevištích v Římě i na různých místech Itálie.

V roce 1937 založil Aldo Fabrizi vlastní divadelní společnost, s níž mimo jiné začínal později slavný Alberto Sordi. V době války se pak Fabrizi dostal i k filmu, hned třikrát a velmi zdařilým způsobem. Zruční režiséři Mario Bonnard a Mario Mattoli natočili podle jeho vlastních scénářů a s ním samotným v hlavních rolích tři romantické komedie AVANTI C´E POSTO! (1942), CAMPO DI FIORE (1942) a L´ULTIMA CARROZZELLA (1943). V těchto scénářích a hereckých kreacích vycházel Aldo Fabrizi z vlastních životních zkušenosti a vytvořil věrohodné portréty prostých Římanů (řidič, obchodník a poslíček), filmy navíc vynikaly v tom, že byly zcela apolitické a bez jakékoli stopy po tehdejší realitě fašistické Itálie, natož války.

Po válce dostal Fabrizi další zajímavé příležitosti ve filmech ŘÍM, OTEVŘENÉ MĚSTO (Roma, citta aperta, 1945), mezinárodní ohlas získal také Zampův film ŽÍT V MÍRU (Vivere in pace, 1947), za nějž Fabrizi obdržel Stříbrnou stuhu od Italského syndikátu filmových novinářů. Úspěch měly i jeho vlastní režie, v nichž vesměs hrál i hlavní role (VÍTEJTE, DŮSTOJNOSTI – Benvenuto, reverendo!, 1949; UČITEL – El maestro, 1957), další triumf zaznamenal s hlavní rolí v komedii PRVNÍ PŘIJÍMÁNÍ (Prima comunione, 1950), v níž byla jeho partnerkou francouzská předválečná hvězda Gaby Morlay. Jako spoluautor scénáře ke komedii STRÁŽNÍCI A ZLODĚJI (Guardie e ladre, 1951) byl oceněn na festivalu v Cannes.

V padesátých letech točil Aldo Fabrizi několik filmů ročně, spolu s dalšími osvědčenými komiky jako byli Toto nebo Peppino de Filippo pomáhal budovat tvář italské filmové veselohry té doby, z dnešního pohledu je ale zřetelné, že typologie jeho postav byla značně stereotypní. Větší šíři hereckého talentu mu umožnil prokázat slavný režisér G. W. Pabst (HLAS MLČENÍ – La voce del silenzio, 1952; BLÁZNIVÉ VĚCI – Cose de pazzi, 1953), kromě toho Fabrizi nadále psal i scénáře, jako herec i scénárista se podílel na dodnes známé komedii FILUTOVÉ (I tartassati, 1959).

Přes značné vytížení filmem se Aldo Fabrizi nevzdával ani divadla a počátkem šedesátých let exceloval v hudební veselohře Rugantino na jevišti Teatro Sistina, později absolvoval i mimořádně úspěšný zájezd do Spojených států, kde se jeho výkony těšily značnému zájmu diváků na Broadwayi. Kromě toho spolupracoval také s televizí, nelze zapomenout ani jeho zálibu ve vaření, kterou zúročil v několika napsaných kuchařkách. Zhruba od poloviny šedesátých let točil Aldo Fabrizi filmy spíše již jen výjimečně, ještě v následující dekádě ale obohatil svými výkony několik pozoruhodných filmů, objevil se v adaptaci starší osvědčené předlohy KRÁSNÁ TOSCA (La Tosca, 1973) a za vedlejší roli v komedii TAK NÁS MILOVALI (C′eravamo tanto amati, 1974) získal podruhé ve své kariéře Stříbrnou stuhu.


V roce 1977 získal Aldo Fabrizi Řád za zásluhy o Italskou republiku, v roce 1988 pak završil svou uměleckou dráhu Davidovou cenou za celoživotní dílo (v rámci udílení prestižních cen Davida di Donatello). Jeho manželkou byla od roku 1931 bývalá kabaretní zpěvačka Beatrice Rocchi, s níž měl dvě děti. Koncem osmdesátých let trpěl Aldo Fabrizi vážnými problémy s dýcháním a se srdcem a poté, co se omylem předávkoval léky, strávil poslední měsíce života v pečovatelském domě. Zemřel 2. dubna 1990 ve věku 84 let. Jeho jméno nese dnes jedno z divadel v Římě, Teatro Aldo Fabrizi. Po jeho smrti o něm vyšlo několik knih, jednu z nich „Aldo Fabrizi, můj otec“ (Aldo Fabrizi, mio padre, 2006) napsal jeho syn Massimo Fabrizi.

Autor: argenson