Jusúf Shanin, egyptský řežiser se narodil 25.1.1926 v Alexandrii.
Byl křesťanského vyznání a nikdy se netajil svým zaměřením proti islámskému radikalismu. Rovněž se hlásil k levicovým názorům.

Otec byl známým právníkem. Jeho rodina patřila mezi katolické imigranty z Libanonu. Napřed studoval techniku, ale toto studium přerušil a odjel do Kalifornie, kde studoval divadlo. Po návratu domů vytvořil v roce 1950 svůj první film Otec Amin (Baba Amin).
Postupem času se propracoval na jednoho z nejzaměstnanějších egyptských režisérů. Z jeho tvorby lze vzpomenout takové snímky jako Syn Nilu (Ibn el Nil, 1951), Velký klaun (El mohareg el kebir, 1952), Dáma ve vlaku (Seižedat el kitar, 1953), Ženy bez mužů (Nisa bila rigal, 1953), Pod žhnoucím sluncem (Siraa fil-wadi), Káhira, hlavní nádraží atd.

Jusúf Shanin natáčel filmy o osobnostech, historické, ale i o životě. V roce 1997 obdržel cenu za celoživotní dílo na filmovém festivalu v Cannes a o rok později stejné ohodnocení v Berlíně.

Zemřel v Káhiře po několika měsících kómatu po mozkové mrtvici dne 27. 7. 2008.

Autor: hvezdyn

získal středoškolské vzdělání na anglické Victoria College v Alexandrii; jeho otec byl známý advokát křesťanského vyznání. První zkušenosti s filmem nabyl při natáčení amatérskou kamerou Pathé Baby. Studoval rok na univerzitě v Alexandrii. V roce 1942 opustil Egypt a odjel studovat režii a herectví na Pasadena Playhouse do Spojených států. Tamní pobyt jej ovlivnil natolik, že se často ve svých dílech vracel ke svému ambivalentnímu vztahu k této zemi. Zároveň ho ovlivnilo silně kosmopolitní prostředí Alexandrie, jíž později věnoval tetralogii Alexandrie proč?, Malý egyptský příběh, Alexandrie znovu a stále, Alexandrie… New York. Po návratu do Egypta asistoval italskému dokumentaristovi Giannimu Vernucciovi. K samostatné práci se dostal díky spolupráci s kameramanem Alvisem Orfanellim. Během šestapadesáti let své dráhy si vyzkoušel všechny žánry, pěstované v egyptské kinematografii. Nejvíce odkazuje k muzikálu, přičemž je fascinován jeho hollywoodskou podobou. Jeho tvorba je všeobecně považována za značně nevyváženou; nepovedená melodramata střídají brilantní sociální satiry nebo historické filmy. Za svou kritiku americké zahraniční politiky a muslimských integristů musel čelit psychickému i ekonomickému nátlaku. Jeho filmy nemohly být léta distribuovány v USA. V Egyptě byl jeho snímek Emigrant stažen z kin a režisér podstoupil dvouletý soud za hanobení náboženství. Šahín patří mezi průkopníky moderního egyptského filmu, přičemž se zaměřoval i na tabuizovaná témata. Působil nejen jako režisér, ale byl také scenáristou, hrál v řadě filmů a některé i spoluprodukoval. V roce 1973 založil vlastní produkční a distribuční společnost Misr International, koupil filmová studia Galal a také několik kinosálů. Debutoval sice už v roce 1950, ale výrazně na sebe upozornil až filmem Hlavní nádraží (1958). V roce 1997 dostal na MFF v Cannes Cenu za celoživotní dílo. Je považován za nejúspěšnějšího egyptského režiséra, který se dokázal prosadit a být srozumitelný jak v arabských zemích tak i mimo ně.
-dč-, Filmový přehled 2008/10