Emília Vášáryová

Myšlenky-názory-postřehy-výroky-Emilie Vášáryové: … Člověk si je opravdu schopen pod jediným slovem představit hodně, alespoň já tak pracuji, že ve svých postavách hledám nějakou inspirující asociaci související s mým vlastním životem. Ale to už je podvědomý, automatický proces, nemusím si jej nijak pojmenovávat. Za ta léta se už hrany normálního vnímání natolik obrousily, že výraz nemoc z povolání je vcelku na místě. Ale jinak, když si čtu divadelní hru, tak při prvním čtení bývám dost povrchní, nic si nepředstavuji, listuji a vlastně, abych byla upřímná, mě ani moc nezajímá. Například mi už vadí dialogová forma: Josef řekl, Anna řekla, a k tomu ještě ty směšné autorské poznámky v závorce: Anna se odmlčela, Josef se rozesmál. Jakoby mi někdo chtěl přikazovat, jak se má hrát. Teprve když nade mnou visí Damoklův meč, že bych měla nabídku přijmout, probudím se, ale také někdy zareaguji impulsivně: prostě to hrát nebudu./1/ …Nakonec všichni dobří autoři vždy píší o stejných tématech. Kdybyste si otevřel například Thomase Manna anebo i Čechova - Višňový sad, bratr a sestra, spolu přicházejí, spolu odcházejí. Bernhard píše o prokletí každodennosti, o tom zničujícím perpetuu mobile, které je nakonec postavám i příjemné. /2/ … nevnímám, že bych se potřebovala nějak osobněji ventilovat, ale jistý exhibicionismus k naší profesi patří. V každé postavě je samozřejmě i kus ze mě. Ale jestli mi to pomáhá, anebo mě to spíše ruinuje, jestli mě má práce nenápadně postrkuje do blázince, anebo naopak z blázince ven, to já nevím, to ani po těch letech nedokáži rozhodnout. Kromě toho, já mám ráda na divadle tajemství. Když zůstává i na postavě cosi nedopovězeného, nejasného. Když hra není jenom o tom, o čem je, ale když se někde na zadní stěně příběhu mihotají stíny pochybností, že vše může být ještě trochu jinak./3/ /1-3, Divadelní noviny 20/2000/