Heinrich Heine

Německý básník, prozaik, publicista a esejista Heinrich Heine se narodil 13. prosince 1797 v Düsseldorfu jako Harry Heine do židovské obchodnické rodiny s látkami. V době jeho narození měli rodiče teprve před svatbou. Jeho otec nepatřil mezi zdatné obchodníky, ale přesto finančně podpořil Haineho snahu po dosažení vyššího vzdělání. V letech 1807 až 1814 absolvoval Heine düsseldorfské lyceum, řízené katolickými kněžími. Vyučovacím jazykem byla francouzština. Významným okamžikem Heineho života v této etapě byl vstup francouzských vojsk do Düsseldorfu a skutečnost, že město v jistém slova smyslu přinesli do té doby nepoznanou míru občanské svobody. Pro Heineho osobně to znamenalo, že mohl vystoupit z omezení vyplývajícího z jeho židovského původu a sevření ghetta. Zvuk Marseillaisy, zákon code Napoleon a také skutečnost, že osobně viděl Napoleona se nesmazatelně vepsalo v paměť a mysl Heineho. V roce 1814 byl jen krátce žákem obchodní školy v Düsseldorfu, ale v následujícím roce 1815 již pracoval jako volontér v jedné frankfurtské bance a učněm v obchodě s koloniálem. Od roku 1816 do roku 1818 pobýval v Hamburku u svého strýce bankéře Salomona, který jej zaučoval ve své bance. V tomto období publikoval Heine své první básně. Ještě v roce 1818 pomohlo Heinemu strýc Salomon zařídit komisionářský obchod Harry Heine a spol., ale ukázalo se poměrně brzy, že Heine není příliš schopný obchodník a byl nakonec nucen v roce 1819 vyhlásit bankrot. Po tomto neúspěchu poskytl Heinemu strýc Salomon finanční prostředky ke studiu práv. Heine v letech 1819 až 1820 absolvoval dva semestry na univerzitě v Bonnu, kde jej zaujaly přednášky německého romantika A-W.Schlegla. Po dvou semestrech se vrací do Göttingenu, kde si naplánoval studium v zimním semestru, ale pro nicotnou soubojovou aféru byl nucen město opustit. S podporou svého strýce Salomona od roku 1821 do roku 1823 studuje práva na berlínské univerzitě. Setkává se s filozofem Georgem Wilhelmem Friedrichem Heglem, který měl na jeho tvorbu z této doby hlavní vliv Haine se také doslova přiučil u Hegla jeho důsledné kritice formální poezie oproštěné od svobodného tvůrčího myšlení. Heinův život se po této zkušenosti a Hegelovu vzoru řídil jistými principy odmítajícími v zásadě princip absolutní pravdy. Vše bylo v procesu přeměn, nikoliv jen ve stavu. Zde se také setkává s Karlem Marxem, ale toto setkání je zastíněno především vlivem Hegelovy filozofie. Již v roce 1821 vyšel první svazeček Heinovy lyriky a v roce 1823 se neúspěšně pokoušel o dramatickou tvorbu. Od roku 1824 je opět v Göttingenu, odkud cestuje do Berlína a putuje Harckým pohořím za Johanem Wolfgangem Goethem, se kterým již v té době udržoval písemný styk. V roce 1825 skládá Heine závěrečné právnické zkoušky v Göttingenu a je promován a současně je již představován jako nejlepší mladý německý básník své generace. Po návratu do Hamburku se podrobil, konvertoval a stal se protestantem. Hamburský nakladatel Campe vydal první díl Obrazů z cest a Heine ještě v Lüneburgu dokončil Knihu Le Grand. V roce 1827 pobýval čtyři měsíce v Anglii a vychází mu první vydání Knihy písní a druhý díl Obrazů z cest. Krátce je po návratu z Anglie zaměstnancem Cottova nakladatelství v Mnichově a pokouší se o profesuru na mnichovské univerzitě. V roce 1828 cestoval po Itálii a téhož roku mu zemřel otec. V letech 1830 až 1831 za pobytu v Berlíně vydává třetí díl Obrazů z cest a dovídá se o pařížské červencové revoluci. Před odjezdem do Paříže v roce 1831 vydává Dodatky k Obrazům z cest. V Paříži, kde se stal dopisovatelem francouzských i německých novin, se rozhodl zůstat natrvalo. Osobně se setkává a seznamuje s Balzakem, Berliozem, Chopinem, Hugem a dalšími. V roce 1832 se u něj objevily první symptomy jeho závažného onemocnění. V roce 1833 byly v Prusku zakázány jeho knihy. V roce 1835 vycházejí jeho spisy Romantická škola a K dějinám náboženství a filozofie v Německu. Francouzská vláda rozhodla o poskytování trvalé penze Heinovi v roce 1836. Roku 1837 vydává Florentinské noci a jiné spisy. V roce 1843 se po dlouhých dvanácti letech vydává do Německa , pobývá u matky v Hamburku a v následujícím roce se opět do Německa na čas vrací. Více se prohlubuje jeho přátelství s Karlem Marxem. Pruská vláda vydává na Marxe i Heineho zatykač, Ve stejném roce 1844 píše a vydává sbírku Nové básně a v ní báseň Německo-zimní pohádka. V roce 1846 jsou v německém tisku zveřejněny falešné zprávy o Heinově úmrtí. Za dva roky poté, propuká naplno Heinova nemoc. V květnu toho roku se naposledy procházel v Louvru. Dlouhých osm let tělesného odumírání v „žíněnkové hrobce“. Heine je i za tohoto vážného stavu nadále literárně činný do posledních dnů svého života. Měl vliv i na české obrozenecké básníky Karla Sabinu, Josefa Václava Friče, Jana Nerudu, Karla Havlíčka Borovského a později na básnickou generaci, do které patřil Karel Hlaváček a František Gellner. Slavná jsou zejména poslední Heinova slova: "Bůh mi odpustí. Je to jeho zaměstnání." Životní pouť Heinricha Heineho skončila 17. února 1856 v Avenue Matignon 3, Paříži, kde umírá ve věku 58 let. Erkul