Světla Svozilová

Světla Svozilová byla významnou divadelní herečkou, úspěchy slavila především v Osvobozeném a později Vinohradském divadle, ve 30. a 40. letech hrála také řadu výrazných vedlejších rolí ve filmu. Pocházela z dobře situované rodiny Svozilů, jejíž členové se angažovali v různých sférách veřejného života, její otec Josef Svozil (1873-1949) byl křesťanským politikem a především významným novinářem. Světla (oficiálně Světlana) Svozilová se narodila v Brně, ale vyrůstala v Praze, kde studovala gymnázium, jeden rok strávila v dívčím penzionátu v Německu. Na popud rodinných přátel se přihlásila na dramatické oddělení Pražské konzervatoře, kde studovala v letech 1922-1927 pod pedagogickým vedením Marie Laudové-Hořicové a Jaroslava Hurta. Ačkoliv to školní stanovy nepřipouštěly, již za studií vystupovala na malých scénách, které do českého prostředí importovaly avantgardní vlivy z Francie a Ruska. Po absolutoriu na konzervatoři (kromě herectví nakonec vystudovala i divadelní režii) vstoupila do souboru Uměleckého studia Vladimíra Gamzy, kde zaujala svými kreacemi v představeních Cvrček u krbu a Candida. Pro své někdejší studentské zaměření k avantgardnímu divadlu pak našla plné uplatnění na scéně Osvobozeného divadla, kde působila v letech 1927-1930. Tady začínala hrát pod vedením režiséra Jindřicha Honzla, vzápětí se ale stala přední ženskou protagonistkou revuí a her Voskovce a Wericha, kteří ženské party psali přímo pro ni (Vest Pocket Revue, Smoking Revue). V Osvobozeném divadle se Světla Svozilová osvědčila jako osobnost mimořádných komických schopností, a přestože svým typem odpovídala zaměření této scény jako málokterá jiná herečka, divadlo opustila a v roce 1930 zamířila do Divadla Vlasty Buriana. Burian jí také zprostředkoval první zkušenost s filmem, když se v menší roli nevěsty objevila v komedii TO NEZNÁTE HADIMRŠKU (1931). Další nabídky k filmování donutily Světlu Svozilovou opustit stálé angažmá a v první polovině 30. let se věnovala výhradně práci před kamerou. Hrála například v několika filmech s Hugo Haasem (JEJÍ LÉKAŘ, 1933; ŽIVOT JE PES, 1933; MADLA Z CIHELNY, 1933), znovu také byla partnerkou Vlasty Buriana (HRDINNÝ KAPITÁN KORKORÁN, 1934; HRDINA JEDNÉ NOCI, 1935). Své další aktivity na divadelním jevišti spojila Světla Svozilová s prvními pražskými úspěchy Oldřicha Nového, který v roce 1935 začal působit v Novém divadle. Tady Svozilová zaujala svými výkony v představeních S pravdou ven nebo Cizí dítě a vzápětí dostala příležitost pohostinského vystupování v Komorním divadle a Divadle na Vinohradech. Souběžně nadále točila i filmy, z další spolupráce s Hugo Haasem připomeňme dodnes oblíbenou komedii MRAVNOST NADE VŠE (1936), kde byla jeho manželkou, v poměrně velkých rolích se objevila i v Haasových režijních pokusech (KVOČNA, 1937; DĚVČATA, NEDEJTE SE!, 1937). Se svým výrazně komediálním projevem byla Svozilová filmovými režiséry často stavěna do kontrastu k nejobdivovanějším kráskám filmu, v osmi filmech hrála například s Adinou Mandlovou, která naopak obdivovala Svozilovou jako divadelní herečku. Na přelomu 30. a 40. let pak Světla Svozilová dostala několik příležitostí i v podobě charakterních rolí (SOUD BOŽÍ, 1938; PACIENTKA DOKTORA HEGLA, 1940), roli Terezky si zahrála ve slavné BABIČCE (1940). Za okupace se pak před kamerou znovu setkala i se svými někdejšími divadelními principály, Oldřichem Novým (PŘÍTELKYNĚ PANA MINISTRA, 1940; ROZTOMILÝ ČLOVĚK, 1940) a Vlastou Burianem (PROVDÁM SVOU ŽENU, 1941) Hostování ve Vinohradském divadle vyměnila Svozilová v roce 1940 za stálé angažmá a této scéně pak zůstala věrná až do svého odchodu do penze (1968). Vynikala především v českém repertoáru (Fidlovačka, Paličova dcera, Loupežník). S Vinohradským divadlem je spojen i další rozměr působení Světly Svozilové, která po válce spolu s jinými zlikvidovala kariéru Nataši Gollové, v roce 1951 byla pak jednou z těch, kteří žádali trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou za její pokus o emigraci. V poválečných letech hrála Světla Svozilová ještě v dalších více než dvaceti filmech, ve srovnání s předchozí érou ale její význam filmové herečky značně poklesl. Objevila se v několika dodnes vysoce hodnocených počinech různých žánrů (TÝDEN V TICHÉM DOMĚ, 1947; MĚSÍC NAD ŘEKOU, 1953; DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK, 1956), větší příležitost dostala v budovatelském snímku KARHANOVA PARTA (1951), kde hrála manželku titulního hrdiny. V šedesátých letech se objevila v několika veselohrách, s komediálním žánrem je ostatně spojena i její úplně poslední role poštmistrové (ĎÁBELSKÉ LÍBÁNKY, 1970). Mezitím v průběhu 60. let navázala Světla Svozilová spolupráci také s televizí a diváci si ji nejspíše spojí s postavou staré Pecoldové v seriálu SŇATKY Z ROZUMU (1968). Při příležitosti šedesátých narozenin dostala Světla Svozilová titul Zasloužilé umělkyně (1966). Světla Svozilová byla dvakrát provdaná, jejím prvním manželem byl právník, filmový novinář a šéfredaktor Kinorevue Bedřich Rádl, s nímž se seznámila v Osvobozeném divadle. Později se rozvedli a Rádl se podruhé oženil s herečkou Hanou Vítovou. O druhém manželovi Světly Svozilové nemáme mnoho zpráv, ale v hrobce jeho rodičů Františka a Amálie Votrubových na pražském Vyšehradě je dnes herečka pohřbena. Světla Svozilová zemřela následkem zranění ve svém domě v Praze 25. února 1970; pád na schodech byl důsledkem zvýšené konzumace alkoholu, kterému v posledních letech života (a po ovdovění) herečka propadla.