Barbora Hrzánová

Barbora Hrzánová se již dávno vymanila ze zjednodušujícího označení dcery slavného otce a řadu let divadelním, filmovým i televizním divákům dokazuje, že je výraznou a osobitou herečkou, její uměleckou dráhu ostatně lemují i prestižní ocenění Ceny Alfreda Radoka a Ceny Thálie. Narodila se v Českých Budějovicích, jejím otcem byl herec Jiří Hrzán (1939-1980), matka Věra Šmídová (*1941) pracovala sice jako zdravotní sestra, ale i ona měla kořeny v herecké rodině, její otec Áda Šmíd (1903-1973) patřil k výrazným osobnostem budějovického Jihočeského divadla. Již v dětství stráveném v Českých Budějovicích se u Báry Hrzánové projevily předpoklady k umělecké dráze, již jako desetiletá ostatně stála na jevišti Jihočeského divadla, na Státní konzervatoř v Praze ale nebyla přijata a vystudovala prestižní Nerudovo gymnázium na Malé Straně. Tady si osvojila základy herecké práce v dramatickém kroužku a po maturitě zamířila na DAMU, kde vystudovala herectví (1987). Ještě jako studentka účinkovala ve formaci Studio-A nebo v divadelním klubu v Řeznické, po absolutoriu na DAMU byla členkou činohry Národního divadla (1987-1993). Tady původně převzala menší role v již běžících představeních, vzápětí ale zaujala několika výraznými úlohami v různých žánrech (Ze života hmyzu, Nebezpečné vztahy, Mirandolína, Bílý muž a Rudá tvář). Od poloviny osmdesátých let hrála Hrzánová menší role v různých žánrech televizní tvorby, pozornost diváků a kritiků jí ale přinesla až postava retardované Johanky v Renčově filmu REQUIEM PRO PANENKU (1991), za niž byla oceněna i na mezinárodním filmovém festivalu v Torontu. Další zajímavou kreaci předvedla v KRVAVÉM ROMÁNU (1993), mezitím znovu točila i v televizi (MĚSTEM CHODÍ MIKULÁŠ, 1992), hrála mimo jiné v pohádkách (MODRÝ PTÁK, 1993). Ve třiceti letech pak dosáhla prvních výrazných úspěchů. Nominaci na Českého lva za herecký výkon ve vedlejší roli jí vynesl film DÍKY ZA KAŽDÉ NOVÉ RÁNO (1993), v roce 1994 obdržela Cenu Alfreda Radoka za svou kreaci v Čechovově hře Racek na jevišti Divadla Na zábradlí. V tomto divadle působila v letech 1993-2001 a vynikala především v inscenacích proslulého režiséra Petra Lébla ((Naši furianti, Revizor, Cabaret, Smrt v růžovém), některá představení s její účastí byla zaznamenána i televizní kamerou (ROK NA VSI, 1995). Druhou nominaci na Českého lva pro ni znamenal film SPIKLENCI SLASTI (1996), v němž hrála listonošku. V roce 2001 opustila Bára Hrzánová stálé angažmá a od té doby působí na volné noze. Pohostinsky účinkuje na několika pražských scénách, řadu let hrála v Divadle v Řeznické (Polská krev, Hello, Dolly), dále v Činoherním klubu (Čekání na Godota), Dejvickém nebo Branickém divadle. Životní rolí se pro ni překvapivě stala postava Heleny Součkové v původně nenápadném představení Hrdý Budžes na jevišti Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami, za niž získala Cenu Thálie (2004). V posledních letech nachází Barbora Hrzánová zázemí především v Divadle Na Jezerce (Petrolejové lampy, Ženitba). Kromě divadla se Barbora Hrzánová od devadesátých let několikrát ročně objevuje také před kamerou – filmovou i televizní. V rámci filmu postupně klesá význam jejích rolí od výrazných vedlejších postav (UŽ, 1996; ÚNOS DOMŮ, 2002) k menším úlohám, povšimnout si jí ale můžeme v umělecky hodnotných nebo komerčně úspěšných filmařských počinech (KYTICE, 2000; ČERT VÍ PROČ, 2003; LÍBÁŠ JAKO BŮH, 2009), často hraje v televizních pohádkách, výraznou příležitostí se pro ni stala doktorka Machovcová v seriálech NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA PO DVACETI LETECH (2003) a NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA – NOVÉ OSUDY (2007). Barbora Hrzánová se mimo jiné věnuje zpěvu a vystupuje s amatérskou kapelou Condurango. Kromě toho vyniká i svou participací v Českém rozhlase a v roce 2008 zvítězila v posluchačské anketě Neviditelný herec (za hlavní roli ve hře Pipi dlouhá punčocha). Barbora Hrzánová je vdaná, jejím manželem je herec Radek Holub (*1968), s nímž se seznámila v Divadle Na zábradlí, často spolu stáli také před kamerou. Mají spolu syna Antonína.