Nebe nad Berlínem

V době po druhé světové válce máme možnost   si prostřednictvím dvou andělů poslechnout   nejtajnější myšlenky lidí pohybujících se v   Berlíně. Myšlenky jsou pro smrtelníky   neviditelné a tak jejich přítomnost poskytuje   určité pohodlí. Naopak andělé je cítí v   plné odezvě. Andělé nevidí barvy, nic   necítí a nepociťuji ani žádné předměty.   Vlivem své nesmrtelnosti nedýchají ani vzduch.   A tak jejich prostřednictvím vidíme svět   černobíle. Jeden z nich se však zamiluje do   atraktivní umělkyně. Jeho city chápe pouze   anděl, který se také kdysi rozhodl vyměnit   svět nesmrtelnost za lásku, čímž se stal   člověkem. A tak mu poradí, jak se se stát   tělem a krví. On si však není vědom toho, co   ho v lidské sféře čeká. Lidské počínání   a dohled andělů. Filmové vyobrazení života v   celé své ryzosti. Expresivní filmová práce   vytvořená bez scénáře, ve kterém má každá   myšlenka a charakter své opodstatnění. Dialogy   andělů mají ohromnou poetickou sílu. Kontrast   dvou světů, lišící se černobílým a   barevným obrazem, se obzvlášť podařilo   vyobrazit v celém znění daného spektra   vizuálnosti soužití v daném světě. To se   týká i vyobrazení anděla, který se stal   člověkem. Jedná se o výjimečný umělecký   filmový počin, u kterého během natáčení   neměl režisér a scenárista Wim Wenders do   poslední kapky ani tušení, jak to nakonec celé   bude vypadat. Snímek tak má své kouzlo   výjimečnosti, hlavně co se týče coby   pozorovatele života lidí.

Co když anděl už andělem být nechce?
Jaké bytí mají andělé? Slyší všechny   nářky světa. Jsou svědky lidských proher.   Prochází mezi smrtelníky už celá staletí.   Snaží se jim ulehčit od jejich zlých   myšlenek. Narozdíl od lidí ale nikdy necítí   všechny chutě světa, nevidí barevnost květin,   nevezmou milovanou osobu do náručí. Andělé   Damiel a Cassiel si sdělují své poznatky ze   světa lidí. Damiel čím dál víc touží po   smrtelnosti. Jeho rozhodnutí nabírá na síle   poté, co se "seznámí" s artistkou   Marion.
Film s melancholickou atmosférou   neutěšeného světa, kdy jsou andělé bytostmi   až tragickými. Wenders zobrazuje jejich svět   černobíle - narozdíl od barevnosti světa   lidí. Zobrazuje, že ač smrtelní, přece jen   lidé narozdíl od andělů mají dar život   prožít, ne jen být jeho svědky.

Můj druhý Wenders a opět zvláštní a   netypický film. Dva andělé pozorují životy a   myšlenky lidí a jeden z nich by rád poznal,   jaké to je býti člověkem ... cítit doteky,   vnímat barvy ... zkrátka všechno, co my lidé   prožíváme denně a bereme to jako   samozřejmost. Podle popisu filmu bych čekala   více romantiky, ale vztah Damiela a Marion je po   většinu filmu spíše v pozadí (s čímž   nemám problém) a skoro celý film zabírají   spíše myšlenky a krátké příběhy lidí,   které naši dva andělé vídají (film vlastně   téměř nemá děj), což je to, s čím mají   někteří lidé u tohohle filmu problém -   prostě je nudí. Já se nenudil, i když   většinou spíš dávám přednost filmům s   trochu větším spádem. Ale mám spoustu   důvodů, proč se nakonec přiklonit k plnému   hodnocení - mám rád, když narazím na film,   který je něčím jiný, líbí se mi   střídání černobílé a barevné kamery,   němčina, kterou považuji za krásný jazyk (a   naprosto nechápu její celkovou neoblíbenost),   Berlín, který mi jako město přijde   fascinující (snad se tam někdy podívám) a   hudba Nicka Cavea (kterého zas tak moc neznám,   ale o to lépe znám tvorbu jeho tehdejšího   kytaristy Blixy Bargelda, který se tam mihne   taky). Někdy v budoucnu si to rád pustím znovu   a dám si záležet, abych byl ve správnějším   rozpoložení, protože si myslím, že ve   správné náladě bych si to užil ještě víc.   Jsem zvědavý na pokračování In weiter Ferne,   so nah ...

poetické nepoetické, artové neartové, málem   jsem umřela nudou   .

Wim Wenders+Bruno Ganz = melancholické   uklidnění. Tak hluboko do lidské duše se   dostal jen málokdo....

Už od kamarádů jsem věděl že se mi tento   snímek bude líbít, ale to co přišlo až jsem   si jej opravdu pustil to jsem nečekal... Skvělá   artovka - černobílej svět andělů a barevnej   pro lidi, odvyprávěné myšlenky neustále se   honící lidskými hlavami a jeden zamilovanej   depresivní anděl, přesně moje parketa.

Poprvé jsem ho viděl v posluchárně FELu, ve   filmovém klubu. Ještě dlouho po tom, co jsem z   projekce odešel, jsem se cítil jako omráčený,   jako bych létal někde s andělym, kteří ve   filmu vystupují. Anděl, který se kvůli ženě   vzdá věčného života a odsoudí tím sám sebe   k smrti, je přece krásné téma. Netvrdím, že   ve filmu je jakýsi zvláštní druh patosu,   který mi učaroval. Cirkus, Berlínská zeď,   koncerty Nicka Cavea a Crime and the City, dva   andělé - ingredience filmu, kterými krásně   míchá Wim Wenders, který tvrdí, že na světě   se dá dělat jen jedno a to točit filmy.

Nebe nad Berlínem Wima Wenderse jsme mohli vidět   s několikaletým spožděním, to ovšem nic   neubralo na působivosti nesmírně baladického   díla, klasiky poválečné německé tvorby. Film   plný krásných andělů a jejich smutnění po   minulém životě, ať už byl jakýkoliv. Dobře   vybraný černobílý formát, který notně   podkresluje Berlín a jeho spíše okrajové   části, podzemku s jejími strohými vagóny,   poloprázdnými v tichu noci, velkolepou knihovnu,   kde zmínění nebeští tvorové tráví chvilky   odpočinku nebo pustotu megalomanských   stavenišť této mnohamiliónové metropole. Jen   víc tak poetických a veskrze optimistických   děl, jako je tohle.

dle mého názoru jeden z nejpoetičtějších   filmů, jaké jsem kdy viděla, jako bonus Nick   Cave se svojí působivou hudbou. Proč jen se   takových filmů netočí víc??