Zvětšenina

Tenhle film je klasika a   kultovní záležitost. Je to   filmařská univerzita   počínaje Di Palmovým   vedením kamery přes muziku   od Yardbirds a konče   hereckými výkony Davida   Hemmingse, Vanessy Redgrave   ale i Sarah Miles. Antonioniho   scénář a režie jsou mimo   diskuzi. Tohle ale neocení   zdaleka každý. Srdce   filmového požitkáře sice   zaplesá ale konzumenti co se   umí dvakrát týdně pobavit   u Slunečné tohle nejspíš   neustojí.

Film mého srdce. I když jsem   obdivoval dřívější filmy   Antonioniho ze šedesátých   let (Dobrodružství, Noc,   Zatmění, Červená pustina),   je Zvětšenina vrchol.   Zamiloval jsem si navždy   Davida Hemmingse, stejně jako   Jane Birkinovou, která s   G.Hillsovou ve studiu řádí   v barevných punčocháčích,   z čehož mám jakési trauma   do dneška. Film ukazuje   fascinaci obrazem a jeho   klamnou opravdovost, což   vystihuje následující   filmový nápad: zvětšeniny   snímků vraždy zpočátku   poskytují prchavou jasnost,   která se vzápětí ztrácí.   Jak říkáme na severu Čech:   špica.

Velice zajímavý film, pro   fajnšmekry, ne pro tuctové   diváky, ty se budou nudit.   Sympatický David Hemmings v   roli fotografa Thomase, který   se dostane na stopu zločinu s   foťákem, kdy nafotí   snímky, které odhalují   zločin. Byl na špatném   místě, ve špatnou dobu, má   snímky, které se vrahovi   nelíbí a chce je získat za   každou cenu. K tomu mu má   pomoci svůdná modelka   Vanessa Redgrave, která   Thomasovi zatemní mozek...

tento film je opravdu těžké   hodnotit. proto bych   doporučovala zhlédnout a   zapřemýšlet o tom. V   podstatě se jedná o sondu do   života(těžko můžu napsat   do povahy, nebo možná do   duše) fotografa,   zhýčkaného a tak nějak   pokřiveného prostředím,   kde se pohybuje.

Už při úvodním sledu   záběrů zkušený filmový   divák zbystří pozornost:   bude se něco zajímavého   dít. Zpovykaní studenti   oslavují v ulicích ospalého   města majáles. Dvě   jeptišky se při pohledu na   ně zarazí, ale pomalované   děti si jich nevšímají   jako čehosi dávno   odumřelého. Na druhém konci   města právě zbídačelý   proletariát opouští   hromadně továrnu po noční   šichtě. A náš   profesionální fotograf byl   při tom. Když si jednoho dne   prohlíží snímky, jež   pořídil v parku, zjistí,   že na nich nevědomky   zachytil zločin. Chladně se   dívá na mrtvolu, ale policii   nezavolá. Asi proto, že ta   má plné ruce práce s   mírovými demonstranty.   Svěří se příteli na   večírku, ale toho také   nevyvede z míry; všichni   jsou zhulení. Hrdina   prochází mrtvým městem. Na   rockovém koncertu všichni   diváci apaticky pouze   přihlížejí, ale když   kytarista ve vzteku nad   nefunkčním reproduktorem   rozmlátí kytaru, obecenstvo   najednou ožije a porve se o   ulomený krk, jejž nakonec   ukořistí náš hrdina. Nese   ho městem, ale pak ho odhodí   jako zbytečný krám.   Připlete se k namaškařeným   studentům, kteří hrají   tenis s imaginárním míčkem   i raketami. Hrdina vzdává   marný boj s lidskou   lhostejností a přijímá   předstíranou hru   nastupující generace.
Na filmu se mi pouze   nelíbily polovičaté,   příliš umravněné sekvence   s polonahými modelkami.   Působí dosti pokrytecky, že   na záběrech jsou vidět jen   jejich nahá záda a ačkoli   jsou stále v živém pohybu,   nikdy se neotočí. Tuto   polovičatost nemám rád.   Buď se měli tvůrci úplně   vyhnout nahotě anebo ji měli   zobrazit v přirozené   úplnosti. Žádná   polovičatost nemá mít v   umění místo. Zde neobstojí   ani argument o strohé dobové   cenzuře.

V žádném případě si   nemyslím (jako kolega   Rosomák), že se na tomto   filmu podepsal věk. Možná   ano, ale určitě ne v tom   negativním slova smyslu.   Naopak, něco takového se   dneska už netočí. Film má   pomalé tempo, které mě   však nenudilo. Atmosféra 60.   let je působivá, nakouknutí   do různých sfér   londýnského umění také. V   podstatě se ani nedá říct,   že v tomto filmu šlo o tu   vraždu.

Musela jsem dala plných deset   , přestože mi došlo, že s   odstupem mnoha let je to   trochu sentimentální. Ale ve   své době byla Zvětšenina   trhák a dodnes se dá nazvat,   že je to kultovní film -   mého mládí každopádně.Ta   uvolněná atmosféra, která   působí na diváka v celém   příběhu, mnohdy přebíjí   detektivní zápletku. Ráda   se na tento snímek podívám   kdykoli.

Zajímavej v poklidu   vyprávěnej film s dobrým   námětem a koncem, kterej   vás naprosto rozhodí a   nechá přemýšlet, jak to   všechno teda vlastně   bylo.
Styl vyprávění   se mi moc líbil, udržoval   takový neustálý napětí,   že mi z toho běhal mráz po   zádech (někdy je fakt to   nejlepší ukázat co   nejmíň...)
Zpočátku   mi to připadalo spíše jako   zvláštní detektivka a   strašne sem se těšil na   konec, ten mě nehorázně   rozhodil, o čem mě ale   přesvědčil na 100% je to,   že se o krimi rozhodně   nejedná...

David Hemmings
mne po shlédnutí tohoto   filmu již v žádné roli tak   neuchvátil. Je to jeden z   filmů, které MUSÍTE vidět   alespoň dvakrát. Při   prvním shlédnutí vám to   prostě mozek nestačí, tedy   průměrnému divákovi,   kterým já určitě jsem,   brát. Zvětšeninu bych   dovolila nazvat filmem   téměř kultovním, alespoň   v letech, kdy byl natočen.

Tohle je přesně jeden z   filmů plných scén,které   jsou pro většinu diváků   naprosto nepochopitelné a u   kterých je otázka,zda jde o   vyumělkovaný kýč nebo   geniální metaforu prakticky   nezodpověditelná.Já se   popravdě řečeno   nepřikláním ani k jedné   vaiantě,protože si   nemyslím,že bych pointu   Zvetšeniny pochopila tak   dokonale,abych mohla   pronášet černobílé   soudy.Každopádně ale můžu   říct,že jde o počin   přinejměnším zajímavý.

Nevím, myslím, že v   dnešním konzumním světě   je tenhle fim těžko   stravitelný...
I já   sem zhýčkaný a tak mi   strohé vyprávění   zvětšeniny přišlo jako   hrozné mínus. Asi se na   tomto díle už podepsal věk,   přesto je to jako námět   zajímavé. možná se mi jen   furt zdálo, že je všude moc   ticho a natolik mě to   znervózňovalo, že sem se   nedokázal vžít do   atmosféry filmu...
Ale   konec byl pěknej, takovej   krásně zvláštní, kdyby   tak byl celej film, tak si ho   prostě budu užívat...   závěrečné tenisové kurty   asi nezapomenu, to je scéna   která se mi vryla do   paměti...

Další z plejády   přeceňovaných filmů   přelomu šedesátých a   sedmdesátých let,   vyprávějící podivnou   formou „Jeden den ze života   londýnské bohémy“. Na   můj vkus je přespříliš   vyumělkovaný /ovšem na jeho   obranu třeba podotknout, že   se odehrává v   "ryze" uměleckém   prostředí módního   showbyznysu/, chaotický,   tichý a herecké výkony?   Nevšiml jsem si /že by ty   dvě vřeštící fanynky?/.   Kromě na plátně dvě hodiny   excelujícího Davida H., to   byl výkon /ale opět bych   nepřeceňoval /.
Ještě na okraj. Ty dvě   legendární scény /jednak   „tenisové kurty“ a jednak   scéna milování se v   jakémsi papírovém koberci/   byly do filmu vpraveny   naprosto násilně a   nevhodně, kdoví proč. Že   by na dokreslení zmatku,   prostupujícího celé   veledílo?

Bez posledních pěti minut to   byl docela obyčejný film,   ale ten konec mi totálně   pomotal palici... Mám nad   čím přemýšlet.