Ztracenci

Tři tereziánští vojáci – kyrysník, pěšák a husar – se náhodně setkají v lesích za prusko-rakouské války. Válka na každém z nich zanechala hluboké stopy. Kyrysník je dezertér na útěku, zatímco pěšák se chce jen podívat na pár dnů domů za svou milou Baruškou, kterou sedm let neviděl. Husar odmalička zná jen vojenské prostředí a pronásleduje ho vzpomínka na dítě, které v opilosti vlastníma rukama zabil. Vojáci naleznou dočasný úkryt v chalupě sedláka Jíry. Ukáže se, že Jíra si před třemi lety vzal za ženu právě pěšákovu Barušku. Když se všechno vysvětlí, musejí tři „ztracenci“ vzít opět do rukou zbraně, kterých se již nechtěli dotknout. To když stavení začne rabovat horda nepřátel…

Předlohou filmu Miloše Makovce z roku 1956 byla novela Aloise Jiráska, čerpající námět z doby vlády Marie Terezie. Jako asistentka režie na filmu pracovala budoucí první dáma českého filmu Věra Chytilová.

Zdroj: ČT

Příběh tří ztracených tereziánských vojáků se odehrává v roce 1763, kdy probíhá prusko-rakouská válka. Pěšák Václav, který unikl z pruského zajetí, a než se vrátí k armádě, chce v rodné vsi navštívit svoji milou. Potkává kyrysníka, dezertéra, který se k němu připojí a spolu v lese najdou zraněného husara. Pěšákova ves je plná pruských vojáků, proto se vydávají na samotu, kde žije pěšákův přítel Jíra. Před lety přišla do vsi zpráva, že Václav zemřel a Jíra si vzal Barušku, Václavovu milou. Druhý den vojáci odcházejí a z dáli slyší pruské vojáky, jak přepadají chalupu. Vracejí se, pobijí pruské vojáky a Jíra se ženou a dítětem uniknou. Zraněný pruský voják však přivolá posily…
FEX DVD

Severozápadní Čechy za prusko-rakouských válek: Tři "ztracení" tereziánsští vojáci prožívají několik klidných dnů v osamělém selském stavení. Doba zdánlivého míru náhle skončí, když se objeví Prusové. Krátká próza Aloise Jiráska odlišuje od obecně vžité představy o tvorbě tohoto spisovatele stejně jako Makovcův film od ostatní tehdejší filmové produkce. Skoro neznžmý a neprávem opomínaný malý velký film.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu


Nic starého, nic minulého a nic přežilého nenalezneš v tomto historickém filmu. Osudy a problémy zcela dnešní a moderní vytěžili Jiří Brdečka a Miloš Makovec z látky vzaté z tereziánských válek. A nejde ani o historický anachronismus, o podobenství nebo jinotaj. Je to ona vzácná umělecká příbuznost myšlenková, která nám zde spojila současnost a historii. Zdrojem inspirace autorům totiž nebyla historie, ale nejživější otázka stojící před moderním člověkem, nutící ho k hledání a nalézáni odpovědi, rozpolcující, vysušující a znovu obrozující jeho nitro. Nic menšího není dramatickým a ideovým jádrem filmu, nežli poměr člověka k válce, na nic menšího nehledají autoři a hrdinové odpověď, nežli na otázku po jejich příčinách a na otázku po postavení člověka v jejím rozpoutaném běsnění. Za dobovou kresbou a dobovým koloritem "Ztracenců" se skrývá nejzákladnější dilema současného lidství, za jejich vnějším dramatickým dějem daleko hlubší drama osudové a filosofické. V této hloubce ponoru a v této velikosti postavené otázky i odpovědi jsou "Ztracenci" něčím výjimečným v naší filmové tvorbě, něčím, k čemu těžko hledat obdobu, přes všechny nedokonalosti zpracováni, přes všechny neobratnosti výrazu a prohřešky proti stylu.
Některými našimi recensenty byli "Ztracenci" označeni za jednu z jiráskovských adaptací. Snad z nedorozumění, snad z nepochopení, neboť není nic mentálně tak vzdáleno Jiráskově hrdinné idyle, jako toto dílo, naplněné jitřivostí a rozpolceností uměleckých generací pozdějších, zrozených z jiné doby nežli Jiráskovy monumentálně klidné historické obrazy. Vnitřní rozpolcení, svár jedince se sebou samým, s vlastními jistotami i pochybnostmi - to je oblast zcela cizí Jiráskovi. Zde promluvila současnost, sem se vedral a zcela ovládl Jiráskovské motivy živel zcela jiný, dnešní. Z předlohy, z Jiráskovy stejnojmenné povídky zůstaly ve filmu dvě, tři situace a ještě ne nejzákladnější, vše ostatní, dramatické postavení příběhu, myšlenková náplň, charaktery a jejich světonázorové životní konflikty, tedy téměř všechno, co činí uměleckou práci svébytnou, je dílem Brdečkovým a Makovcovým. Jinak ani nemohlo být, jestliže autoři chtěli dosáhnout oné aktuálnosti, jestliže chtěli vytvořit historický film této doby a k této době hovořící a ne pouze uzavřený a završený obraz něčeho minulého a hotového.
Mezi pěti postavami, kreslenými na pozadí sedmileté války, zachycenými jejím vírem a mrštěnými na její periférii, se odehraje onen vnitřní myšlenkový svár; na pomezí života a smrti se střetnou a procházejí očistou čtyři životní názory koncentrující v sobě úsilí po postižení jistoty v chaosu a zmatku světa. Pět postav, z nichž čtyři jsou nositeli různého filosofického náboje a pátá je dramatickým katalyzátorem, umožňujícím svým ženstvím onu závěrečnou katarzi, jíž procházejí ostatní čtyři. Kyrysník, který dezertoval, pěšák uprchnuvší z pruského zajetí a husar, bůhví jak ztracený od svých, sám s halucinacemi a výčitkami svědomí. A proti nim Jíra, sedlák, bludař, věřící slovu Božímu přikazujícímu pokoru, mír a sebeobětování. Brdečka a Makovec přetvořili tři jiráskovské vojenské typy v různé typy společenské a odtud se začíná jejich přetvořování a dovršování Jiráska.
Kyrysník je typem intelektuálským, nejvíce rozeklaným, nejvíce rozpolceným, vnitřně narušeným a v tomto smyslu také nejvíce moderním. Páter vyklouz, vzbouřivší se proti dogmatismu církve, komediant a světoběžník, vyvrženec společnosti, duše měkká a citlivá, anarchisticky revoltující, chránící se proti bolestem světa maskou skepticismu a cynismu. Rozumář srdcem - tak lze vystihnout jeho vnitřní rozpor, tragický paradox vynucený jeho poměrem k životu. Proti světu "svinicímu boží vinici lidským masem" se dokáže vzbouřit, dokáže v sobě najít sílu nezúčastnit se tohoto zločinu proti člověku a jeho přirozenému řádu, dokáže revoltovat negativně, ale neobjeví a není sám schopen objevit řešení positivni a konstruující. Svět je mu "jeden špitál otevřený", v němž nelze nalézti než "sobectví, lakotu, ctižádost, smilstvo, zlobu zavilou . . ."
Pěšák Václav, selský synek, je jiného, lidsky positivnějšího ražení. Vojenský život ho nezbavil chlapecké naivnosti, ale také ne viry v uznávané autority světské a duchovní. Je jednoduchý, nerozkolísaný jako kyrysník, žije vzpomínkami · na milou a představami života, který si zřídí po svém návratu z vojny. Vyrovnanost jeho vnitřní hladiny rozčeří setkáni s "dezentýrem" a zcela ji rozvrátí zjištění, že jeho Baruška se vyvdala za jiného. Ale opět jeho vývoj k poznání je přímočařejší, bez oněch hlubokých vnitřních pro a proti, která se střetávají v kyrysníkovi. Posvěcení fysickou prací a typicky venkovský vztah k životu určuje Václavův charakter.
Husar, voják od narození, mučený pocitem viny, zadívaný do sebe, přehlušovaný drásavou vzpomínkou na vraždu, které se dopustil na malém dítěti, potácí se se svými dvěma společníky, lhostejný, hledající vykoupení a odpuštění. A také jeho obětování života za život Jírova a Baruščina dítěte je aktem vykupující oběti. Nejde u něho o doznání nebo o zvrat myšlenkový, ale o akt mravní rehabilitace před sebou samým, před lidmi i Bohem - řečeno v terminologii jeho vědomí.
Sedák Jíra, beran a bludař, je postavou nejtradičnější, nesoucí ve své filosofii "neodporovati zlému", "dobro činiti a mír a jistotu sám v sobě především hledati", světonázorový odkaz česko-bratrský, onu pasivní revoluci a ono úsilí o vnitřní očistu a poctivost, která je jedním z rysů české povahy a která se v Jírovi odráží ze své positivní l negativní stránky. Dějinné události, vnější okolnosti, do kterých se Jíra dostává, demonstrují omezenost této životní koncepce, její bezmocnost před valícím se násilím.
Všechny tyto čtyři postavy z nichž každá vyšla z jiného pólu, z jiné myšlenkové oblasti, dospívají ke stejnému aktivnímu závěru. Všechny jsou donuceny tlakem událostí a můžeme říci: tlakem. dějin a doby, k obraně života a člověka před smrtí a násilím, k bezpodmínečné nutnosti bránit se zvůli meče mečem. zvůli železa železem. Zde nejde o spekulativní poznání, ale o morální a společenskou povinnost vyplývající ze vztahu individua ke společenským silám. Vyskytne-li se aktivní zlo, zvůle a násilí, pak není místo na neúčast, pak není čas na mudrování o dobru, lásce a míru, pak není možno být pasivně poslušný a svalovat odpovědnosti za své činy na nadřízené, pak je třeba být v nejlepším smyslu aktivním a třeba i působit zlo a smrt, neboť za dané situace nelze jinak. S hlediska ethického idealismu je možná lidskou prohrou tato nutnost bránit se zlu zlem, i kdybys tisíckrát chtěl činit jenom dobro. Nic podobného však není ve "Ztracencfch", ve filmu v nejlepším smyslu protiválečném; jeho zdravý vztah k životu a k jeho děni, vztah bez fikcí a ilusi, je zárukou ryzosti a řekněme přímo: jeho realismu.
II.
Zdaleka ne pokus zdařilý, ale za určitých okolnosti je i pouhý pokus tvůrčím činem.
Než přejdu k filmové realisaci "Ztracenců", chtěl bych zdůraznit, jaký podíl měla při této realisaci literární předloha. Režisér Makovec měl k disposici scénář, o kterém lze naprosto odpovědně napsat, že je svébytným literárním dílem, zasluhujícím si knižní publikace, scénář, který má své čestné místo i v naší současné literární produkci. Makovcova realisace nedosahuje hodnot scénáře, i když - a to je tolik příznačné pro inscenační složku našeho filmového uměni - Makovec na jeho základě vytvořil své největší režijní dílo, i když všichni představitelé hlavních rolí podali největší výkony, jaké kdy ve filmu vytvořili. Zde se zřetelně projevil obecný zákon filmové tvorby, totiž, že jen na takovémto dobrém scénáři může vyrůst umění režiséra, že jen na dobře napsané postavě může umělecky vyrůst herec. A zde se projevuje i něco, co by mělo být pravidlem filmové tvorby a výroby, že totiž, chceme-li zvýšit úroveň režie, musíme především zvyšovat úroveň scenáristiky a že musíme umožnit režisérům, aby natáčeli scénáře, ke kterým mají poměr, které je vzrušují a inspirují, nechat především na nich, co považují pro svou tvorbu za správné a přínosné.
Režisér Miloš Makovec měl tedy štěstí, že se v době, kdy byl Brdečkův a jeho scénář schvalován, našlo dosti positivních sil, které toto schváleni umožnily, proti silnému odporu druhých, - Ale dosti obecností, přejdeme definitivně k inscenaci.

Autor/Zdroj: Boček Jaroslav/dobová recenze