Život je zázrak

Kusturica podle mě, i když   nevybočuje ze svých   zaběhaných kolejí, drží   si stabilní formu. Silný   příběh vykresluje absurdní   situace, do nichž se lidé za   srbsko-bosenské války   dostávali a to s   nezaměnitelnou poetikou a   burleskní fantazií pro   autora příznačnou. Znovu   jsou tu nezapomenutelné   scény a obrazy,   sebevražedné pitky,   svérázné venkovské   postavičky, ztřeštěné   situace. Tentokrát se ale   přidružil i závažnější   tón, který nutně s tématem   války musel přijít.   Náladou mi tak film   připomíná Dům k   pověšení spíš, než   třeba Černou kočku. Velmi   působivá je scéna výměny   zajatců na mostě, motiv   oslíka ztrápeného   nešťastnou láskou nebo Luka   chytající míč zajatého   syna.
K filmu Život   je zázrak jsem přistupoval s   obavami, jestli už Kusturica   neztratil dech, nezačal   vařit z vody a žít z   minulosti. Nic takového. Zase   jsem si ten spektákl užil,   pobavil se, žasnul a ke   všemu i dojal.

Velice pěkný film který   hodně zajímavým způsobem   popisuje docela obyčejný   osud "člověka"   jehož stereotyp silně   naruší občanská válka na   balkáně. Pořádně mě   dostala až druhá polovina   filmu kdy se mu do cesty cesty   připlete mladá muslimka   kterou si velmi rychle   zamiluje, Kusturica nám   ukazuje lidskou hloupost   která ničí vše co jí   přijde do cesty. Hlavně   scéna s vlakem, lajnou na   koleji a podrazáckým   podnikatelem je   nezapomenutelná.

Absurdní, to je snad to   první co mě napadne.   Podivné místo ztracené v   čase. Píše se sice rok   1992, ale tahle část   Jugoslávie se tváří, jako   by se čas zastavil o pár   desítek let před tím.   Civilizaci připomínají snad   jen koleje, část trati,   která má spojit Bosnu a   Srbsko. Na nich oslice, která   má splín „Trápí se   láskou.“ Láska k   „zajaté“ muslimce ...   „Jak je nebezpečné   přilnout k člověku“ a   absurdita dobré zprávy ...   „žena se ti vrátila“.   Absurdní občanská válka a   prázdná náruč do které   vběhne někdo jiný, koho   jsme velmi milovali, než jsme   pro samou lásku ... málem   zapomněli.

Ve srovnání s předchozími   Kusturicovými filmy   nepřináší Život nic   nového, možná trochu ubral   na zběsilosti a přidal na   poetice. Celé je to takové   neskutečné, takový ne   úplně povedený magický   absurdní realismus. Možná   by pomohlo, kdyby film nebyl   tak rozvleklý, možná.   Bohužel si už nedovedu   představit, že Kusturica   dokáže natočit také   úplně něco jiného a   překročit vlastní stín.

Je jedno v jakém prostředí   a mezi kým se film   odehrává, jestli mezi Romy,   Srby, Američany... tyto   světy se od sebe v   Kusturicově podání   prakticky neliší. Vždy jde   o šílený, hlučný,   zběsilý, ztřeštěný a   pestrý svět (doplněný   většinou patřičně   energickou hudbou), který   připomíná jakousi magickou   imaginaci lidského   společenství.
I zde   zahajuje v podobně živém   duchu, jak už známe velmi   dobře, a dlouho se drží   tohoto stylu, ale pak se   najednou film snaží být   úplně něčím jiným,   rapidně klesl na náladě a   dostal se do dramatické   struktury, přitom se ale   šíleně a zbytečně se   natáhl, což mu absolutně v   ničem neprospělo. Jako kdyby   režisér chtěl natočit   válečné milostné drama   aniž by se chtěl vzdát   svého typického stylu.   Vznikl tak poměrně   nesourodý a trochu zmatený   celek, který i když má své   silné chvilky v podobě   několika perfektních scén   (všechny v první půli   filmu), už zdaleka nedosahuje   kvalit předchozích   Kusturicových děl. Život je   zázrak zdvihá varovný prst,   že jestli to takto bude   pokračovat, průšvih je   nevyhnutelný.