Žena mých snů

"Žena mých snů" byl v pořadí čtvrtý německý barevný film. Pro pořádek si vyjmenujme ty předchozí, které byly u nás uvedeny: Baron Münchhausen (1943), Lázeň na mlatě (1943) a Dům u jezera (1942). Následuje tedy barevná revuální féerie režiséra Georga Jacobyho "Žena mých snů" s Marikou Rökkovou v titulní úloze. Bylo zajímavé, že první německý barevný film Frauen sind doch bessere Diplomaten (1941) - u nás nebyl uveden - natočil jej rovněž týž režisér s touž herečkou. Zkušenosti získané při první práci s "barvou" přispěly nemálo k zřetelnému pokroku, který mohl divák pozorovat na druhém Jacobyho pokusu v dosud přesně neprobádané oblasti filmové barvy. Ovšem i v tomto filmu převládal při použití barvy prvek dekorativní nad dramaturgickým.

Bylo to dáno již samotným obsahem filmu, který byl v pvní řadě zaměřený na zrakový efekt, při čemž dramatická funkce barvy nebyla ještě plně využita. Ostatně i filmový divák stále tehdy chápal barevný film v první řadě jako atraktivní technickou novinku a opíjel se barvou stejně, jako v prvních dobách zvukového filmu řečí a hudbou. Nad touto skutečností nebylo třeba se pozastavovat, neboť to bylo přirozeným prvním stupněm vývoje vnímání barevného filmu, o jehož budoucnosti a stálem technickém zdokonalování nebylo již žádných pochyb. Jacobyho revuální féerie ukájela divákův hlad po barvách až marnotratně. Bohatě výpravené a vždy stylově a charakteristicky zladěné jednotlivé revuální obrazy, v nichž Marika Rökková hrála, zpívala a tancovala v nejrůznějších podobách s obvyklou přesností, technickou dokonalostí a s neporovnatelným osobním kouzlem, naznačovalo fantastické možnosti barevného filmu.

Scénáristé myslili i na diváka, který by byl přesycený pouze revuálními scénami filmu, a proto celkem logicky zapojili do středu filmu čistě veseloherní, až groteskní episodku náhodné návštěvy slavné operetní hvězdy v chatách dvou inženýrů, stavících kdesi v odlehlých končinách novou trať. Nepoznaná subreta sehraje oběma malou komedii, přičemž měla režie dostatek příležitostí k řadě čistě veseloherních situací, které se mnohdy pohybovaly až za hranicí vkusu (dialog o pahorku C5, starý a trochu nechutný vtip se sýrem aj.). Vcelku však je tato dějová vložka vítaným zpestřením jednoduchého děje, který je ostatně ve filmech tohoto druhu vedlejší věcí.

V rolích obou inženýrů dobře se charakterově rozlišují štíhlý a seriózní Wolfgang Lukschy od mladokomicky laděného Waltera Müllera. Georg Alexander představoval svým osvědčeným způsobem beznadějně zamilovaného divadelního ředitele, Grethe Weiserová temperamentní komornou a Inge Drexelová venkovskou krásku. Vskutku výtečnou figurou premiérového návštěvníka načrtl trefně žoviální Jokob Tiedtke. Moderní taneční hudba Franze Grotheho dovedla uplatnit a vhodně umístit každý šlágr, zvláště, když má v Rökkové rytmicky tak skvělou interpretku. Kameraman Konstantin Irmen-Tschet pořídil četné efektní obrazy s použitím zajímavých technických triků. Mimořádný úspěch, který měl u obecenstva tento první německý revuální barevný film pro své neporné atraktivní hodnoty, je zcela pochopitelný.

Julia je úžasná oblíbená revuální hvězda, ale je momentáně hrozně unavená, protože si už dlouho nemohla odpočinout a touží alespoň po krátké dovolené. Když zjistí, že za ní jde ředitel divadla s novou smlouvou, schová se před ním do šatníku. Bezhlavě se rozhodne, že si udělá dovolenou za každou cenu, a z divadla vlastně uteče oblečena do kombiné a na něm kožich. Nastoupí do vlaku, který také projíždí nádhernou alpskou krajinou, a když na chvíli zastaví, ona si vystoupí, aby se tu rozhlédla. Bohužel, vlak se rozjede a ona najde celá zničená chůzí ve sněhu přístřeší u dvou stavebních inženýrů v jejich srubu. Do jednoho z nich, Petera, se zamiluje, ale ten vždycky tvrdil, že by nemohl žít s nějakou přejemnělou dámou. Julia mu ale pochopitelně neřekla, kdo je. Pravda je taková, že bez Julie, která je hlavní hvězdou, by nemohla být premiéra nové revue, a tak sem i když nerada, vrací do divadla. Na premiéru pozve oba kamarády inženýry a před Petrem se objeví žena jeho snů…

MartaH. clara b.