Waterloo [TV inscenace]

POZOR, SPOILER

Venku vydatně prší. Tímto nečasem přichází císař Napoleon Bonaparte a vchází do domu. Zde usedá a nechá se zout gardistou Pierrem.

Pak přicházejí maršál Soult, maršál Ney, maršál Drouet d' Erlon, generál Mouton de Lobaua a generál Reille. To je vlastně generální štáb. Řeší se věci vojenské, když přichází kněžna Pavlína Borghosea. Napoleonův bratr jej žádá o peníze. Později se císař dozví, že prohrál větší částku v kartách.

Špicl Fleury de Chaboulon oznamuje nevůli lidu proti císaři a příjezd Fuscheho. Císařova sestra mu také naznačuje, aby utekl, a totéž mu doporučuje jeho lékař. A tu již vstupuje ministr policie Fouché, vévoda z Otranta. I ten dává císaři jasně najevo, že jsou všichni proti němu a žádá jeho okamžitou abdikaci. Je nařčen ze zrádcovství, avšak kontruje tím, že jeho lidé zajali tři muže, kteří chtěli císaře zavraždit. Při probíhajícím výslechu již bez Napoleona se to však ukazuje trošku jinak.

Pavlína, kněžna Borghose přemlouvá císaře k odjezdu, ale ten tvrdě odmítá. Odjíždí tedy sama. O dost později odhaluje jako svého vraha císař i svého lékaře, který mu poslal sklenici s jedem. Doktor pak vypočítává Napoleonovi každou mrtvolu a kdejakou vraždu. Císař pak plní prosbu svého sluhy, aby mohl jít do pole, a doktora nechává zatím být.

Je šest hodin ráno, těsně před osudovou bitvou. Generálové přinášejí jen samé špatné zprávy. Císař dává povel k popravě těch tří údajných vrahů a k popravě doktora, který odmítl splnit rozkaz.

I přes nepříznivé zprávy velký vojevůdce přece jen vyráží do bitvy.

Ve vypjaté dramatické situaci jedné červnové noci roku 1815 několik hodin před bitvou, která se zdá předem prohraná, má Napoleon na vybranou: buď jít do bitvy a riskovat, že ji nevyhraje, nebo do bitvy nejít, což ovšem znamená abdikovat. Vzdát se absolutní moci a své vojenské zkušenosti nabídnout lidu, republice....

Kam až vede opojení mocí a mesiášské přesvědčení o vlastním poslání? Císař Napoleon Bonaparte stojí v červnu roku 1815 u Waterloo před bitvou, která se stane do budoucna synonymem fatálního krachu. A přece ani tváří v tvář nadcházejícímu pádu nedovede slevit nic ze své diktátorské pýchy a krutosti.
V neděli 18. června 1815 došlo u belgického Waterloo k bitvě, v níž britská a pruská vojska porazila na hlavu francouzskou armádu vedenou císařem Napoleonem I. Bonapartem a ukončila tak definitivně jeho éru. Televizní film Jiřího Bělky (1929-1989) nazvaný lakonicky Waterloo se soustřeďuje na noc před bitvou, v níž císař - hnán zduřelou vůlí k moci - zvažuje své šance, zároveň je však zvikláván řadou nepříznivých okolností.
Panuje deštivé počasí, nepřítel je v přesile, armáda nepřipravena, generální štáb tvoří váhavci a nespolehliví přeběhlíci, v Paříži už se sestavuje nová vláda. Svou nejistotu zakrývá Napoleon pohrdavou arogancí, pochyby o smyslu nastávajícího masakru v něm však prohlubuje i jeho osobní lékař a také náhle přispěchavší ministr policie Joseph Fouché.
Zejména v dialozích a jednání Napoleona a Fouchého je skryta pružina fatálně pohánějící události. Na jedné straně stojí císař postižený spasitelským komplexem: „Máme jistý cíl, snad stojí za pár životů. (…) Můj osud je osud národa." A na straně druhé je politický pragmatik a intrikán, který sice císaře nepřesvědčí o nutnosti abdikace, vykonstruovanou intrikou jej však donutí demonstrovat odvahu, a tím v důsledku vyklidit pole ještě definitivněji. Oběma přitom slouží ostatní jen jako spotřební materiál k dosažení jejich cílů, oba jsou postiženi stejnou měrou cynismu, velikášství a pohrdání jinými, rozdíl je „jen" v císařově megalomanství a ministrově vypočítavém zákulisnictví. Podobně císařův lékař a starý sluha zas zosobňují protikladnost intelektu a svědomí a pouhého stádního instinktu.
Film pro ČST Praha vznikl v ateliérech v Hostivaři, odehrává se takřka celý v jediné dekoraci a je založen především na dialozích jednotlivých postav, převážně herců Národního divadla. Napoleona ztvárnil Rudolf Hrušínský s podivuhodnou výstižností fyzickou (tělnatá postava, vyhlazená odulá tvář) i psychickou (záblesky krutosti, schopnost sebereflexe a bezohlednost k druhým i sobě samému). Současně ztělesnil obecně platnou proměnu „mesiáše revoluce" v zaslepeného krutovládce.

Jan Lukeš
LFŠ 2015