Vrah beze jména

Takový komorní příběh. Taková komorní   vyvražďovačka. Odehrává se na malém prostoru   a v poměrně krátkém časovém úseku. Hraje se   tu hodně z obrazem, takže nevýhodu může mít   ten divák, který si film pustí jako kulisu a   vedle toho provádí něco jiného. Film žádným   zázrakem není. Příběh není ani originální.   Skoro by to mohlo vypadat na bakalářskou   povídku v emerickém stylu. Tajemný cizinec s   přízvukem na počátku příběhu na zakázku   oddělá dědka od benzinky a autoopravny. A pak   sledujeme příběh skupinky lidí motajících se   okolo jednoho bistra. Odehrává se to asi v   pěkný prdeli, kdy se na silnici nepohybuje mnoho   aut. Nejsou svědkové. Jsou jen vrah a jeho   oběti. Nechybí tu ani lehké erotično ve formě   výprasku na holý zadek. Jinak je ten film   ujetý. I čistý člověk má pocit, že si před   sledováním filmu musel dát jointa.

V této fenomenální povídce se toho moc   nenakecá, ale přeci jen se tu řekne mnohé.   Příběh je povětšinou odvyprávěn obrazem,   což dodává nezaměnitelnou ryzí atmosféru.   Kratší stopáž je přínosem. Nic se zbytečně   nenatahuje, přesto se v příběhu udržuje   nezbytný pomalejší rytmus, který vše   patřičně vyzdvihává. Vše spěje k pointě,   který je vcelku zajímavý. Inu, osud je plný   různých překvapení. I když se jedná o   krvavý brutální počin, trochu se tu pohrává   s uměním, což vůbec není na škodu. I takové   to pojetí má něco do sebe.

Film má poměrně krátkou metráž, ale celkem   je tam tolik zdlouhavých scén, že by se   příběh dal zkrátit na polovinu. Prakticky   celý děj odehraje čtyř pět lidí a nejsou to   žádní herečtí luméni. Z filmu mě zaujal   pouze představitel nájemného vraha, jak jsem se   dočetl zřejmě George Ševcov. Kvůli němu   dávám dva bodíky navíc, i když já bych ho   šacoval na původ s irokézskými předky. Tady   je vydáván za Chorvata, tak alespoň vím, proč   Harald Reinl ve svých filmech obsazoval místní   a nedovážel zbytečný materiál ze Států nebo   Kanady do tehdejší Jugošky.