Únos Šogunova následníka

Oproti vynikajícím samurajským filmům   natočených zejména v šedesátých letech, kde   byl dáván důraz především na sociálně   kritický pohled, psychologii postav a morální   dilemata, jde v tomto snímku hlavně o akci.   Nutno ovšem podotknout, že choreografie   bojových scén, jenž měl na starost jako   režisér Sonny (Shinichi) Chiba, který ve filmu   ztvárnil jednoho z hlavních záporáků,   nedosahuje těch nejvyšších kvalit,   především zásluhou „zrychlené“ kamery   působí poněkud zběsile. Snaha o maximální   drsnost akce je patrná hlavně ve scénách s   koňmi, pochybuji, že tyto šílené   kaskadérské kousky přežili bez úhony. I   přemíra monstrózních výbuchů dává tušit   co bylo záměrem tvůrců. Samotný příběh je   jednodušší, skupina sedmi róninů je najata na   ochranu šógunova následníka, tím, že se   staví na stranu slabšího a čelí   mnohonásobné přesile, by se tato linie dala s   nadsázkou přirovnat k fenomenálním Sedmi   samurajům, ale co si budeme povídat, Furuhata   není Kurosawa. Inspirace tímto filmem je patrná   i v zakomponování humorného chování jedné z   postav. V Sedmi samurajích byl za baviče a   „šaška“ Kikuchiyo (T. Mifune), v tomto   případě je v postavě němého bojovníka   ovládajícího kung-fu, jenž svým chováním   připomíná pojetí Opičího krále v   čínských filmech. I když se japonské   herectví v průběhu doby postupně oprošťuje   od teatrálního hraní, což je spíše na   škodu, je vidět, v postavě Šóguna a jeho   konkubíny Oman, i zde, což v kontextu pojetí   ostatních působí značně kontrastně. V   žádném případě se nejedná o „dosud   nepřekonaný samurajský velkofilm“ jak je   avizováno na přebalu DVD, ale o průměrnou   akční podívanou typickou pro osmdesátá léta.   Pro toto období je typické i použití   hudebního doprovodu rockovo-metalového ladění,   zde v podání japonské skupiny Alfee, což u   filmů dějově zasazených do historického   období nepovažuji za příliš vhodné.