3 x denně kapku rosy [TV inscenace]

Televizní hra podle stejnojmenné novely Marie Kubátové o mladé ženě, která se snaží spojit péči o rodinu se svými pracovními ambicemi...

Mladá lékárnice Marie (M. Vančurová) se po roční mateřské dovolené vrací zpátky do práce, přestože její manžel Josef (Z. Žák) by byl raději, kdyby se věnovala dítěti. Marie kromě svých běžných pracovních povinností dostane na starost reorganizaci lékárny, k tomu ještě dokončuje dizertační práci. Manžel jí vyčítá, že pro samou práci zanedbává rodinu, navíc žárlí na jejího vedoucího (P. Pelzer). Jejich spor vyvrcholí vážnou roztržkou právě na Štědrý den…

Zdroj: Česká televize

Nejvlastnější „kapky rosy“, které toto podobenství připomněly – televizní hra Josefa Eismanna Třikrát kapku rosy podle novely Marie Kubátové – rozhojňují spolu s tetralogií Václava Vondry Muzikanti celou sérii ostravských dramatických premiér loňský vánoční program a zakrátko na ně naváží premiéry další. Potěšitelné je, že se aktivita studia v tomto ohledu nesporně zvyšuje, i když se právě nad dramatickými texty nevyvarujeme určitých výhrad, úvah i jistých rozpaků.

Po „Velkém banánovém dortu“ navodily „Kapky rosy“ téma sice rovněž nenové, ale ve své prostotě výpovědi i méně působivé, méně osobité a místy jaksi až vlekle všední. Málo vzrušivosti, a tedy i málo vnitřních motivů, dramaticky názorně rozehraných, bylo v tom prostém a celkem sympaticky se odvíjejícím příběhu mladých manželů s docela obyčejnými starostmi. Přesvědčila jistě už od autorky prozaické předlohy dobrá znalost prostředí lékárny, maloměsta, všedního života. Ale vyjádřit železnou košili zvyku, udolávající nejedno manželství, stejně jako vyjádřit ubíjející nevzrušivost vůbec v jakékoli situaci, není ve hře snadné.

Řešení bývá mnohem častěji v dynamickém překonávání této nevzrušivosti, aby právě tím víc kontrastně vynikla než v prostém líčení a prvoplánovém vyprávění. Jinak má hodně obrazů slabé pointy i malé napětí dialogu. Vnitřní monolog může jistě leccos napovědět, ale ne vyřešit, a tento málo dramatický princip přejímá pak převážně epický tok vyprávění tak, jak byl dán předlohou. Na hře by jistě bylo možné ocenit režijní i herecký přístup tvůrců, některé zdařilé scény i životní postřehy. Protože však v celkovém dojmu i s určitým časovým odstupem převládá autorsko-scenáristický princip jisté rozlévající se nedramatické všednosti, který ale není v ostravském repertoáru ojedinělý, stojí za tuto obecnější úvahu.

ŠTĚPÁNEK, Bohuš. Prosté jak pravda [TV kritika]. Ostravský kulturní měsíčník. 1982, roč. 7, č. 3, s. 67 – 68. [upraveno]