Stupně poražených

- “Zřejmě si soudruzi   neuvědomujete, jak málo   schází k tomu, abyste   přestali být preferovaným   sportem.”
- “My   jsme teď ve stádiu   přestavby. Kádrově   přehodnocujeme střediska a   já si myslím, že máme   dobré reálné perspektivy.   Rozhodně o budoucnost   nemusíme mít žádné   obavy.”
- “Dáme   vám ještě rok.   Výkonnostní cíl pro   mistrovství světa zisk   medaile zůstává.”

Filmový pohled na   dění kolem sportu a to jak   na straně sportovců, tak i   na straně stranického   orgánu. Vyhrát mistrovství   světa, v tomto případě v   pětiboji, byla nejen věc   ryze sportovní. Byla to věc   především stranická a   proto se k tomu přistupovalo   právě stranicky a hlavně   zodpovědně. Neúspěch by to   mělo následky nejen z   kádrového hlediska. Inu,   politika byla ve všem a tak   to také podle toho vypadalo.   Snímek má mít kritický   pohled, avšak úplně není   jasné, jakým směrem. Ke   sportovcům nebo ke   stranickému orgánu? Obě   strany jsou po dějové   stránce vyrovnané a to tu   jsou také u vybraných   sportovců i problémy   soukromé. Ty se zdají být   na jednu stránku vcelku   zbytečné, ale na druhou   stránku zase, jen tak na   odlehčení od hlavního   děje, proč ne. Celé je to   natočeno docela zajímavým   stylem. Nejeví se to jen jako   sportovní film, ale některé   scény i jako publicistika. To   všemu kupodivu dává   ohromnou reálnost. Snímek je   bohužel moc brzy   pozapomenutý a v podstatě   ani není divu. Ten mocný   stranický orgán, mající   nad vším a nade všemi   pevnou ruku, je na dnešní   dobu jako rozbuška. Ale zase   to ukazuje, jak to za   socialismu v oblasti sportu   tak nějak bylo. I ten   kádrový marast na konci, kdy   se rozhodlo, kdo nakonec po   tvrdé přípravě na   mistrovství světa pojede a   kdo ne. A kdo ne, tak z   jakého důvodu. Dnes pro   mnohé naprosto   neuvěřitelné. Na snímku   pracoval, jinak tvůrčně na   mladé lidi zaměřený,   režisér Julius Matula,   který pracoval i na   scénáři. A tak snad   popisoval situace ze svých   vlastních zkušeností,   neboť se sám sportovně   prosadil v pětiboji. Snímek   ´Fair Play´ (2014) se svojí   vlastní sportovní   problematikou, tento starší   výborně doplňuje.

Film byl natočen v roce 1988   a zřejmě do kin hned nešel,   také, kdo by chodil do kina   na čs. sportovní film. Ale,   když jej shlédnete v   televizi, tak film zase tak   zle nevyznívá. Co nám děj   nabízí, pomluvy, udávání,   sexování. Korunu všemu   nasazuje Jan Hartl, v roli   pomalu myslícího   investigativního filmaře,   který připravuje asi film   nebo seriál, který bude   zralý na Oskara. Jinak bylo   až příliš   přesoudruhováno, nic nemám   proti filmu, stačí pro jedno   shlédnutí.

Film ze sportovního   prostředí. Onou sportovní   disciplínou, kolem které se   to všechno točí je Moderní   pětiboj. Co o tomto sportu   víte? Dokázali byste   vyjmenovat všech pět   disciplín ze kterých se   Moderní pětoboj sestává?   Film byl natočen rok před   pádem režimu. Do jaké míry   je příběh věrohodný mohou   posoudit ti, kteří se   vrcholovým sportem   zaobírají. Vzájemná   rivalita, pomluvy, intriky,   zákeřnosti i poctivý boj -   to vše je v tomto filmu   zahrnuto. Kritika snímku se   zaměřuje nejen na způsob   trenování, životosprávu   sportovců, ale také na   chování bafuňářů.   Konflikty mezi soupeři jsou   na denním pořádku. Film se   mi nereálný nezdál. Dnes   jsme třeba svědky i   smutných situací, kdy se   způsob trénování stává   motivem k rozpadu rodinných   vztahů.