Slzy, které svět nevidí [TV film]

Nádherný černobílý   televzní bonbónek. Mac Frič   si pozval čtyři skvělé   herce na čele s Janem   Werichem a brilantně si   zpracovali povídku klasika   světově literatury Antona   Pavloviče Čechova. To nemá   smysl popisovat, to se prostě   musí vidět! Nezapomenutelná   dvacetiminutovka!

V mém osobním žebříčku   nejpovedenější z krátkých   filmových komedií   natočených pro Českou   televizi s účastí Jana   Wericha. Jeho herecký koncert   s dalšími představiteli   (Vlastimil Brodský, Jiřina   Šejbalová, Jiří Sovák) je   pro mě pokaždé takovým   osvěžením v rámci   ostatních paběrků na   našich televizích. Martinu   Fričovi se v tomto žánru   málokdo dovedl přiblížit,   možná tak Zdeněk   Podskalský.

Když herec Jan Werich,   nedostával mnoho filmových   rolí, natočil v televizi   výborné inscenace, které i   dnes mají svému divákovi co   říci. Především   bláznivá komédie Uspořená   libra, o dvou přátelích,   kteří mají společný   koníček, vysedávání v   hospodě a když dojdou   peníze, je potřeba vybrat z   účtu, ale nesmí narazit na   protivnou ženskou, která   spěchá poslat telegram do   Tararingapatamu. Zde Jan   Werich má herce, kamarády,   Jiřího Sováka a Stellu   Zázvorkovou.
Kočár   nejsvětější svátosti, je   konverzačka na nejvyšší   úrovni mezi místokrálem   Peru a herečkou Kamilou   Pericholovou, kde se své role   bezvadně zhostila Jaroslava   Adamová.
Že si se   Zázvorkovou spolu rozuměli,   dokládá další televizní   klenot, Medvěd. Jsme v Rusku,   Jan Werich přijíždí jako   statkář do zapadlé vísky,   aby se domohl svých peněz a   narazí na pořádný kus   ženské, kterou požádá o   ruku.
V slzách, které   svět nevidí je také   komedie, ale velice hořká.   Muž, podplukovník ve   výslužbě, se vrací v noci   z hospody, žena už spí a on   si dotáhne sebou ještě   kumpány, se kterými by v   pití chtěl pokračovat doma.   Žena navenek se chová, že   má radost z návštěvy,   připraví občerstvení ale   muže by nejraději   "zabila".
Drahý zesnulý, je film,   který se moc na obrazovky   nedostává, Jan Werich v roli   dědečka, který je nalezen v   pozici mrtvého a už jeho   děti si parcelují jeho   majetek a jaké je jejich   zděšení, když je všechno   úplně jinak.
V   povídce Král a žena se   Werich stal Jindřichem VIII.   a Jana Brejchová jako jeho   žena Kateřina Paarová s   ním laškuje a konverzuje a   při tom jí může jít i o   krk.
Z těchto   televizních rolí, kdo má   okno a absenci, jako by nebyl.   Werich zemřel v roce 1980 a   má hrob s přítelem Jiřím   Voskovcem na Olšanském   hřbitově...

Žena je navenek anděl, ale   doma satanáš. Muž je venku   plukovníkem, ale doma jen   ožralým dobytkem, který   dostane nafackováno, až mu   "slzy dojetí"   vyhrknou; to všecko jsou   právě ty slzy, které svět   nevidí - a nesmí vidět.   Pánské herecké obsazení je   stejné jako v Uspořené   libře, ale ta byla mnohem   lepší.

Opět krásná televizní   věc,Čechov v podání Jana   Wericha , to je prostě   zážitek.Je úžasné, že na   tak vynikající věc je   třeba tak málo herců,   Brodský a Sovák si to   užívali, to partnerství s   Werichem a paní Jiřina   Šejbalová hrála přesně tu   paní domu s pevnou rukou.   Herecký koncert!

Tady je krásně vidět, že   všichni herci byli   především divadelníci,   takže první záběr, kdy se   Werich, Sovák a Brodský v   hodně opojné náladě vrací   v noci z hospody a před domem   jednoho z nich se domlouvají,   že k němu skočí ještě na   skleničku a na něco k   snědku, tak je vše točeno   snad v pětiminutovém   záběru bez jediného   střihu. Všichni herci měli   svoje dialogy perfektně   naučené a je opravdu radost   sledovat jejich herecké   umění. Když se k nim potom   v bytě přidá ještě   Jiřina Šejbalová, dílo   dokonalého herectví je   dokonáno. Čechova naši   režiséři točit uměli a   když se režie ujal   ostřílený frajer Martin   Frič, není absolutně co   vytknout. Parádní Čechovův   humor, vytříbené   charaktery, geniální herci.   A pití, pití a zase pití.   Skvost naší televizní   tvorby šedesátých let!!!

... „ A nejvíc nenávidím,   když člověk se napije a pak   to nemá čím zapít. Totiž   zajíst a zapít taky ...   teda.“ Tři kumpáni v   podroušeném stavu, jedna   probuzená manželka a   naprosto skvělá herecká   sestava.

Koncert troch hereckých   géniov na malom priestore a v   relatívne kratučkej   minutáži. Scénka ako zo   života, keď trojica pod   vplyvom alkoholu zavíta do   obydlia jedného z nich a   začína sa boj o povesť   dobrého hostiteľa.   Manželovo zdôvodňovanie   svojho sebaobetovanie v   prospech rodiny a manželkina   nechuť ísť otvoriť komoru   a uvítať “spoločensky   unavených“ hostí patrí   medzi veľmi vtipné a   zároveň veľmi vypovedajúce   o ľudskej povahe. Zaujímavé   zrovnanie mi prichádza na um   v stvárnení napitého   človeka Werichom a Polívkom   a treba povedať, že i   opilosť može byť   stvárnená bez oplzlostí a   vulgárneho slovníka, ale   pravdepodobne väčšina   namietne, že sa jedná o inú   dobu. Čerešničkou na torte   je záverečné veľmi milé   nedorozumenie, na ktoré si   všetci pripijú.