Škraloup

S novým rokem jako by se pražská literárně dramatická televizní dramaturgie probudila ze špatného snu, v němž jen občas zazněl dosud neznámý tón. Po vánoční premiéře původní hry původních autorů přinesl každý lednový týden po jedné inscenaci, dokonce i od autora zatím neznámého. A pokaždé šlo o námět prudce současný. Otto Zelenka se hrou ŠKRALOUP vmísil do neustálých rozhovorů o nových vztazích mezi lidmi. Postavil partu montérů, kteří soutěží o titul brigády socialistické práce, do vyhrocené situace, kdy mezi sebe přijmou chlapce, jenž z nedbalosti zranil nákladním autem spoluzaměstnankyni a musí přejít na jinou práci. Síla Zelenkovy hry je v životném zobrazení téhle party, jejich (střídmě a jasně charakterizovaných) členů, v chytře vymyšleném postižení té zvláštní směsice poctivosti a podšitosti, obětavosti a flegmatismu, iniciativy a lhostejnosti, která je tolik příznačná pro bytost příliš nadneseně zvanou lidový hrdina. Podstatná slabina předlohy je však bohužel v celé druhé rovině příběhu, v historce kolem manželky podnikového inženýra. Tady Zelenka jenom povrchně nahazoval světla a stíny a nebýt Blanka Bohdanová, která vynikajícím způsobem přemosťovala propasti textu, asi by celá hra dost utrpěla. Inscenace byla ovšem vesměs po režijní (Václav Hudeček) i herecké stránce na poměrně vysoké úrovni, především zase v zobrazení party (Josef Bek, Lubomír Lipský, Čestmír Řanda, Jan Přeučil, Vízner), nebo třeba prostředí schůze dílenské rady (jmenovitě Stella Zázvorková). SCHULZ, Milan [sch]. Televize. Literární noviny. 1964, č. 3 [18. leden], roč. 13, s. 5. [upraveno, zkráceno]