FDb.cz > Sindibád (1971) > Tisk

Sindibád (1971)

V souvislosti s Huszárikovým Sindibádem se občas mluvilo o „bezúčelné kráse", „prázdném estetismu" a „vizuálně vytříbené dekadentní mozaice bez poselství". (Zdá se, že do této pasti původně upadl dokonce i Graham Petrie.) Ovšem stačilo druhé (pozornější) zhlédnutí filmu, aby si zastánci podobných názorů uvědomili a přiznali svůj omyl a z kritiků se stali upřímnými obdivovateli tohoto mistrovského díla. Podstatným kontrapunktem ke zmíněnému (zdánlivě samoúčelnému) estetismu je melancholická atmosféra celého příběhu, spojená s motivem neopakovatelných zážitků z minulosti a nadcházejícího konce. Hlavní postava je blízko nevyhnutelné smrti, nejspíš si je toho vědoma a v duchu orientálního fatalismu se s tím do jisté míry i smířila. Ovšem nikoli bez toho, aniž by litovala rozloučení se s životem plným radostí a všech rozkoší, kterých si užívala a jichž si už užít není schopna. (Tím lze vlastně vysvětlit, proč si jak Krúdy, tak Huszárik vybrali hédonistu příslušné národnosti a motivy spojené s Pohádkami tisíce a jedné noci.) A právě Sindibádův pocit melancholie, smutku a lítosti vyvolává ve filmu podrobnou a půvabnou „přehlídku" krásy a rozkoší: jde o zážitky z minulosti, o vzpomínky, nikoli o současnost, představy o budoucnosti nebo čirou libovolnou chuť, touhu a chtíč s nimi spojenou; v mnoha scénách se setkáváme s motivem rozloučení se a odcházení nebo neschopnosti a nemožnosti postavy osvojit si, užít a (v pravém či přeneseném slova smyslu) „strávit" dosud oblíbené rozkoše. (V této souvislosti je velice působivá scéna gurmánského, až „nestravitelného" oběda s vábivými velkými detaily jednotlivých jídel.) Dalším aspektem, který zjemňuje zdánlivě opulentní exhibici lákadel na plátně, ale i melancholické rozpoložení celého příběhu, je Sindibádovo uvědomování si vlastní povrchnosti a neschopnosti hlubších citových prožitků a také výčitky svědomí s tím propojené. (Významnou úlohu tu hraje například vzpomínka na květinářku, která kvůli němu spáchala sebevraždu.) Údajně nahodilý estetismus divákům snad nejvíc zpřístupňuje a zároveň intelektuálně, duševně a lidsky přibližuje autorská emocionální účast a vytříbená poetická stylizace, přítomná prakticky v každém záběru a také na úrovni subjektivního a nekonvenčního střihu, který do (ne)kontinuální narace zasahuje překvapivými, ale velkými působivými detaily přírodních krás (hlavně květin), půvabných ženských těl nebo lákavých jídel. Sindibád zůstává dodnes jedním z nejkrásnějších (nejen) maďarských filmů všech dob, jehož velkolepost je zvlášť působivá právě díky silně emocionálnímu rozměru.
Mircea Dan Duta, Letní filmová škola 2012

režie:
Zoltán Huszárik

hraje:
Zoltán Latinovits (Szindbád), Éva Ruttkai (Lenke), Eva Leelossy (mladá Lenke), Margit Dajka (Majmunka), Anna Nagy (Fruzsina), Györgyi Andai (Setétke), Erika Szegedi (Florentina), Sándor Horváth (Valentin), Éva Pap (okatá slečna), Ildikó Bánsági (Mária), Mária Medgyesi (Paula), Anna Muszte (kvetinárka), Erzsi Máthé (neuvedená úloha), Ernő Szénási (Vendelin), Zoltán Zelk (ujo Nusdorf)

námět:
Gyula Krúdy

scénář:
Zoltán Huszárik, János Tóth

kamera:
Sándor Sára

hudba:
Zoltán Jeney

producent:
Tamás Vayer