Šest žen pro vraha

Dnes už vlivem nadměrného   množství nejrůznějších   napodobenin nedoceňované   mistrovské dílo průkopníka   subžánru giallo Maria Bava,   který si film napsal,   zrežíroval i natočil. Pojal   vizuální techniku Noir filmu   a vložil do obrazu barvy jako   nikdo. V každičké scéně   má každá věc i postava   své nezastupitelné místo,   čímž vytvořil naprosto   dokonalé obrazy   vytvářející atmosféru   strachu, nejistoty a hlavně   hrůzy. Každá optická   poloha má zkrátka svůj   význam a má svou   instinktivní polohu. Občas   to sice kazí topornější   herecké výkony, ale to se   dá ještě překousnout. Děj   je už ve své lehkosti   bohužel také   předvídatelný, ale je   bohatý na styl, což právě   vytváří neobvyklé filmové   dílo ve svém podání.   Zápletka se točí kolem   módního domu a vražd   modelek, z čehož vzniká   otázka, jestli se právě   tímto filmem také   neinspiroval český tvůrce   Otakar Fuka pro svoji   pošmournou normalizační   kriminálku „Černá   punčocha“ (1985). Mario   Brava si i přes svou dějovou   jednoduchost se vším   krásně pohrál, takže sice   se brzy dozvídáme identitu   vraha, veškeré prostředky a   motivy, ale to nám ve své   podstatě zase dává zcela   jiný pohled na psychologický   stav věci. Atmosférické   vražedné scény probouzí   veškeré aspekty hrůzy,   které z psychedelična   strhávají diváka do   palčivé bolesti.   Přímočará brutalita chtě   nechtě prostě zasáhne.   Nádech surrealismu tedy v   tomto předčí očekávání,   čímž se právě tímto   pojetím stal snímek   průlomovým a pro dlouhá   další léta plně   inspirujícím. Vlastně se   dá i tvrdit, že v rámci   hororu se tímto také jedná   o základy dalšího   subžánru, a to v oblasti   slasheru. Mario Brava tímto   svým posílením   inovativního stylu teroru a   hrůzy tvrdě překonal   Alfreda Hitchcocka, který se   taktéž proslavil svou   průkopnickou schopností ve   své formalitě.

Hororová klasika s prvky   gialla režiséra Maria Bavy   mě potěšila. Po dlouhé   době opět italské retro   natočené stylově se   správnou mírou napětí a   dávkou filmového sadizmu.   Pokud má krutě zemřít   šest krásných modelek,   trochu té sexuální   "ujetosti" se musí   vynořit. Tajemný vrah celý   v černém, s čímž   kontrastuje bílá kukla, se   musí hodně snažit, aby se   neopakoval ve způsobu   zabití, což je další   typický prvek pro příběhy   tohoto žánru. Interiéry   zaplněné figurínami,   vždyť jsme v módním   salónu, do kterých oběti   naráží při honičkách,   jsou už jen doplňkem stejně   jako nezbytný červený   telefon, vana s mrtvolou,   mrtvola v kufru auta,   fingovaná sebevražda   břitvou, zadušení   polštářem, kokain atd.   Mrtvoly ani nemusí divák   počítat, jsou už v názvu   filmu.