Scény z manželského života

V roce 1972 pocítil i Ingmar Bergman finanční tlak způsobený postupným úpadkem evropského artového filmu. Výhody, kterých se v 60. letech dostávalo evropským filmařům díky benevolentnější cenzuře, skončily, když si na začátku 70. let Hollywood přivlastnil velkou část filmového trhu opět pro sebe. Bergman se proto prozíravě uchýlil na neprobádané území televizní tvorby. Napsal a natočil šestidílný seriál Scény z manželského života, který se ve Švédsku vysílal v roce 1973 a později byl sestříhán do podoby celovečerního filmu určeného pro kinodistribuci.

Scény sledují manželský pár a postupně odhalují nedostatky jeho soužití. Bergman se zcela soustředil na dospělé postavy, právničku a profesora, děti se tu mihnou jen na několik vteřin. Dění režíroval skoro jako na divadle, v omezeném prostoru, ale doplněné o četné detailní záběry. Ústřední dvojici ztvárnili herci, jimž Bergman nejvíce důvěřoval, Erland Josephson a Liv Ullmannová. Té filmař napsal roli na tělo, inspirován jejich vlastním pětiletým vztahem, manželstvím svých rodičů i svými dvěma rozvedenými svazky.

Děj ukazuje, že autor vnímal i tehdejší trendy švédského sociálního státu, především sílící ženské hnutí. Je to sice muž, kdo na začátku zradí svou partnerku, právě on ovšem za rozpad vztahu nejvíc zaplatí. Typická bergmanovská ukázka pokřivených emocí skrytých za společenskou maskou všeobecného štěstí a pohody vznikla v době, kdy byl tzv. švédský model na vrcholu. Seriál ovšem odkryl jeho křehkost a řadu obyvatel silně rozrušil. Procento rozvodů prudce vzrostlo. Podíl na tom sice měla i nová legislativa, Scény z manželského života ale rozhodně sehrály svou roli – rozvody se dokonce staly módou. Jeden z nejúspěšnějších počinů švédské televize všech dob, ve své filmové formě ověnčený Zlatým glóbem i cenami amerických kritiků, také údajně posloužil jako předobraz amerických soap oper.

Erik Hedling
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

Film je quasirekonstrukcí jednoho víceméně standardního středostavovského manželství ve Švédsku 70. let - od počátečního příkladného souladu, přes rozpory a dramatické peripetie, až k rozchodu. Ten však není dramatickou „katastrofou" jejich vztahu, nýbrž ta jakoby zpožděně dorazí při jejich opětovném shledání už jako osamostatnělých jedinců zakotvených v jiných vztazích. Kontakt exmanželů se nejprve překvapivě zvrtne do sexuálního sblížení, ale hned poté se vyhrotí do vzteklé, vulgární hádky, která skončí rvačkou, při níž teče krev. Závěrečné „nouzové" řešení, k němuž po letech bývalí manželé dospějí, bychom mohli zjednodušeně vyjádřit, že nemohou být spolu ani bez sebe, odsouzeni k odvěkému „souboji pohlaví". Roli Marianny Bergman napsal pro Liv Ullmannovou už v časovém odstupu po citovém odeznění jejich soukromého vztahu. Do postavy se otisklo emancipační úsilí i prožitá zkušenost herečky po rozluce, kterou také reflektovala ve své knize Proměna. V Bergmanově filmografii se tento film, úzce koncentrovaný na dialog obou protagonistů (Ullmannové a Erlanda Josephsona), vymyká svým důsledně civilním, televizně inscenačním pojetím, oproštěným od stylizace a symboliky předchozích děl. Aktuálností (a zároveň i nadčasovosti manželských problémů vzbudil mezi švédskými diváky nebývalý ohlas.
Kino AERO