Reportáž psaná na oprátce

Jedná se o klasický   plakátový film. Svým   provedením je agitační a   propagační. Nicméně je o   osobnosti, která si   natočení filmu o svém   životě určitě zaslouží.   Dnes je smutné, že jméno   Julia Fučíka zmizelo z mnoha   názvů ulic. Jsou města a   obce, která něco podobného   odmítly. V Praze se dlouhou   dobu po něm jmenoval i jeden   Park kultury a oddechu.   Dlouhá léta byla Fučíkova   Reportáž psaná na oprátce   součástí povinné školní   četby. Pak přišla doba, kdy   se tato kniha na některých   místech demonstrativně   likvidovala. Máme tu nyní   ÚSTRK (tzv. Ústav pro   studium totalitních   režimů). Ten se nám nyní   snaží uvést Reportáž na   „pravou míru“. Jejich   práce může připomínat   práci Saturnina, který se   snažil uvést na pravou míru   obsahy dívčích románů.
Pokud jde o hodnocení   účinkování herců, tak k   těm lepším výkonům   patří účast Rudolfa   Hrušínského, Rudolfa Deyla   či Václava Lohniského.   Tento film do vysílání   nasazují pouze některé   kabelové televize. Na   hlavních stanicích a ani na   DVD se doposud (14. 9. 2012)   neobjevil.

Váhám, jak ohodnotit toto   dílo. Měl jsem možnost,   přečíst si za socialismu   toliko opětovanou a   propagovanou knižní   předlohu, která tehdy byla   součástí povinné četby a   mimo jiné získala   mezinárodní cenu míru. Ale   četl jsem ji až letos, a to   zcela dobrovolně. Kniha na   mne zapůsobila velmi silně   natolik, že se mi ani   nechtělo ji odložit a stále   mi znějí v uších   závěrečná slova knihy:   "I má hra se chýlí ke   konci. Ten už jsem nenapsal.   Ten už neznám. Tohle už   není hra. To je život. A v   životě není diváků. Opona   se zvedá. Lidé, měl jsem   vás rád, bděte. " Ano,   jak napsal Julius Fučík. V   životě není diváků. Ale   když tu ta možnost je, tak   proč se na něčí život   nekouknout, když už je   zfilmovaný. Další otázkou   však je celkový výsledek.   Výsledek je ten, že kdybych   knihu nečetl, tak z poloviny   filmu nic nemám, protože   bych nevěděl, o co tam jde.   Tento fakt však pominu. Film   jako celek je průměrné (a   proč to neříct otevřeně   propagandistické a   komunistické) dílo, které   jistou uměleckou hodnotu a   výpověď obsahuje a je   výjimečné pouze tím, že   se příliš dlouho sušilo v   archivu a v televizi na něj   takřka vůbec nenarazíte.   Proto se film stává   vzácným. Ale to je tak vše.   Mimochodem, toto je jeden z   mála filmů, kde můžete   vidět Rudolfa Hrušínského   jako gestapáckého komisaře   a tím pádem záporáka.   Filmu (tady bych měl říci   spíše Julovi Fučíkovi) ode   mne náleží čtyři   hvězdičky za vcelku   zajímavý děj a dvě   hvězdičky pak za herecké   výkony. A vychází mi z toho   krásný průměr.

Asi budu zas jednou nespravedlivý...
Já vím, že je to agitka,   že je natočená podle   nepravdivého příběhu, a   snad si ani tak vysoké   hodnocení nezaslouží, ale   ode mne je to pětka. Tak mi   to vychází, když sečtu bod   za obsazení, bod za režii   (však taky byl Balík těsně   před svým vrcholem) a pak   ještě dva body za   Hrušínského skvostného   Böhma! (Jak jsem tak nahlédl   níže, pro ty mladší už je   zřejmě neuvěřitelné, že   v těch dobách   "sekal" jednoho   záporáka za druhým.) -   Cože, že to takhle na těch   pět bodů nevychází? Ale   jo: jeden je za to, že jsem   byl mladej (já psal, že   nebudu spravedlivý).
  Bohužel slabinou tohoto   zpracování dnes je   paradoxně právě to, co bylo   původně jeho předností:   elegantní zkratka, ta   neukecanost, to, že   neilustruje doslovně úplně   všechno z předlohy. Je to   snad dáno tím, že tvůrci   tehdy správně vycházeli z   všeobecné znalosti   "Reportáže,"   kterou tenkrát museli   přečíst skoro všichni;   byla opakovanou povinnou   četbou, a četly ji povinně   nejen děti a studenti, ale i   vojáci (a byli ze znalosti   detailů i mytologických   okolností zkoušeni, a když   uspěli, měli o hodinu   delší vycházky),   odboráři, čtenářské   kluby... Takové vynucování   nás už doufám nikdy   nepotká, důsledkem pak v   tomto případě ovšem je,   že pro mladší generace se   film může stát poněkud   nepřehledným.

´Julius Fučík patřil po   roce 1948 k   nejvýznamnějším ikonám   komunistické ideologie.   Představoval pro ni ideální   typ tzv. nového člověka.   Zejména jeho obraz nabízený   mládeži plnil funkci   závazného vzoru, jenž   přímo vyzýval k   následování. Oficiální   kult vycházel především z   textu Reportáže, psané na   oprátce.´

A   proto byla tato kniha ve   školách vnucována jako   povinná četba. Byl neustále   oslavován jako ohromný   hrdina na svém místě.   Julius Fučík byl český   komunistický novinář,   literární a divadelní   kritik a překladatel,   popravený nacisty pro účast   v protinacistickém odboji.   Tento snímek přibližuje co   v pankrácké věznici   prožíval, jak trpěl. Z   dnešního pohledu se jedná o   čistě agitační snímek,   který sice ukazuje syrovou   tragédii doby, ale s   politicky angažovanými   úpravami. Po technické   stránce jsou filmové postupy   na tomto snímku zcela   poplatné době vzniku.   Atmosféra děje je však   podivně ponurá. Chybí   patřičná dramatičnost a   hrůza tyranie nacizmu.   Tvůrci se zaměřili pouze na   Fučíka jako trpící   osobnost a na kvalitu filmu   nějak opomněli. Těžko   říci jak ve své době, ale   dnes celý film velmi trpí   svou nudností. Je zkrátka   ničím nezajímavý, takže   jeho uložení v archívu, kde   jen na něj padá prach,   zřejmě nikomu nevadí.

Už jako dítě jsem se u   tohoto filmu nudíval   /povinná návštěva kina se   školou/. Tak jsem se na to po   letech podíval znovu. Chápu,   že nám, dětem, bylo třeba   ukázat zrůdnost nacizmu, ale   hrůznost komunismu je stejná   a běhají si vesele po   světě. No, ale pryč od   politiky a vzhůru k   přímému hodnocení snímku.   To je jednoznačné. Něco za   herecké výkony by se našlo,   jinak by to bylo totálně   /nebo totalitně?/ na houby.   191220108823

Dvě hvězdy jsou z nostalgie,   jinak totální blbost ve   které si zahráli dobří   herci vedle totálně   zblblých komunistů.