Rekonstrukce

Zpráva o režimu, jehož protagonisté (strana, policie, justice) si osobují právo morálně působit na mladé lidi, ač jsou sami zcela prohnilí. Pod záminkou šíření dobra používají šikanózní, až fašistické metody, protože jiné neznají. Černobílé drama se při zachování jednoty místa, děje a času odehrává během nedalekého fotbalového zápasu s poločasem uprostřed; důležitou úlohu hraje les a reálné zvuky včetně diegetické hudby. Napětí roste, nesvoboda, nuda a banalita vedou k tragédii. Režisér film později komentoval jako svou osobní polemiku s dobovou utopickou iluzí o možné „lidské tváři" komunismu.
„Pintilie je mistrem fantastického realismu, s nímž předvádí nejen ve filmu, ale i ve svých divadelních inscenacích groteskní extrémní situace," napsal A. J. Liehm. „Už Rekonstrukce stavěla z těchto kamenů: horké letní odpoledne v hospodě na typickém východoevropském předměstí, dva zmatení chlapci, kteří v opilosti vyvolali výtržnost, přitroublý otylý vyšetřující soudce, typický komunistický byrokrat, kterého ze všeho nejméně zajímají lidé, a kolem fanatický zástup fotbalových fandů…" Podle hlasování čtyřiceti domácích kritiků je Rekonstrukce nejlepším rumunským filmem všech dob. Stejnojmenná literární předloha vyšla česky ve svazku Pět rumunských novel (Odeon, 1984).
Lucian Pinitilie (1933) debutoval milostným příběhem dvojice odbojářů V neděli v 6 ráno (Duminică la ora şase, 1965), natočeným v novovlnném stylu ? la Resnais. Následující Rekonstrukce byla po několika dnech promítání stažena z kin. Po aféře s inscenací Gogolova Revizora na scéně divadla Bulandra (1972) odešel Pintilie do Jugoslávie, kde pro bělehradskou televizi natočil Pavilon č. 6 (1973/1978) podle povídky A. P. Čechova. Jako divadelní režisér působil ve Francii, Velké Británii a USA, ale rumunského občanství nebyl zbaven. Podle klasické frašky Iona Lucy Caragiala Když se slaví karneval natočil komedii Za co táhnou zvony, Míťo? Po revoluci realizoval vynikající filmy Dub (Balanţa, 1992), Nezapomenutelné léto (O vară de neuitat, 1994), Prea târziu (Příliš pozdě, 1996), Terminus Paradis (Konečná stanice Ráj, 1998), După-amiaza unui torţionar (Mučitelovo odpoledne, 2001) a Niki Ardelean, colonel în rezervă (Niki a Flo, 2003).
Jaromír Blažejovský
Letní filmová škola 2011

Nejlepší rumunský film všech dob. V ospalém letním odpoledni, v krajině s řekou, železnicí a továrnou, má být provedena rekonstrukce incidentu, který v místní restauraci vyvolali dva mladíci. Film vytříbenou formou předvádí, k čemu vede lhostejnost, zbabělost, hloupost a stádnost.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora