Rabbit - Proof Fence

Další z řady filmů, které   jsem vždycky chtěla vidět -   líbil se mi název a taky   účast Kennetha Branagha,   název "Rabbit Proof   Fence" je stále v   pohodě, Kenneth se občas   mihnul obrazem, ale navíc   jsem dostala jen rozšíření   obzorů - věřte nebo ne, o   existenci králičího plotu   ani o úřady kontrolovaném   míšení ras v Austrálii v   letech 1931-70 jsem neměla   ponětí, a tím taky končí   výčet plusů, přičemž se   nemůžu vytasit ani s   vyloženými mínusy, možná   i bohužel, třeba by s   viditelnými chybami nebyl   film tak zoufale suchopárný.

Těžko říct, proč není   film tak silný, jak by mohl,   vzhledem k námětu, být. Asi   je to tím, co dnes chybí   většině snímků, a to je   hlubší psychologie nebo   vůbec nějaká psychologie   postav. Nejsou to konkrétní   jedinci, ale pouze zástupci   charakterů – milující   matka, nezdolné dítě,   šéf, který dle svého   přesvědčení páchá dobro,   dívka-kápo v táboře,   stopař ve službách   bělochů, lidé, které   hrdinky potkávají na   cestě…Vhled do toho, proč   jednají tak, jak jednají, co   se jim honí hlavou, čeho se   bojí tu zcela chybí. Nikdo   tu nekolísá, o své roli   nepochybuje. Hlavní hrdinka   je odhodlaná nonstop –   nepláče, nemá strach, není   zoufalá, jde za svým cílem   jako terminátor. Snímek,   který by měl být emotivní,   žádné emoce nevyvolává.   Najde se tu jen pár   silnějších okamžiků –   když se děti a matka na   různých koncích země v   jednu chvíli dotknou plotu   nebo když je domorodá   služka na jedné z farem   prosí, aby zůstaly s ní a   ochránily ji tak před   farmářem. Jinak je to   suchopár hodný Austrálie,   který se snaží diváka   získat lacinými triky s   kamerou (záběry z pohledu   hlavního hrdiny) a   nepříliš nápaditou hudbou   Petera Gabriela.
Historické pozadí je   zajímavé. Pokud pomineme   fakt, že ve 30. letech   frčela eugenika a   převýchova ve všech   „civilizovaných“ zemích   a v různé míře se   odrážela v jejich   legislativě, pak bylo   Britské Impérium ke svým   občanům zvláště   všímavé. Počínaje   systémem reformatory schools,   které ve své nejohavnější   podobě přežily v Irsku,   přes letecké bombardování   domorodých vesnic za účelem   udržení kladného vztahu k   říši a konče exportem   britských dětí z ústavů   (sirotků i těch, které   měly rodinu) do Austrálie,   kterou měly „zalidnit“.   Dobu než vyrostou jim   zpříjemňovala dřina na   farmách. Ano, Británie byla   vždy ztělesním svobody a   demokracie.

Proti filmům natočeným   podle skutečných událostí   nic nemám ale ne každý   zajímavý příběh se povede   zfilmovat a přesně tento   snímek je jasným   příkladem. I přes slušná   hodnocení mi film přišel   nezáživný a docela nudný.   Zachraňují ho jen slušné   herecké výkony a krátká   stopáž.

Tak tohle je jeden z filmů,   které považuji za velmi   zajímavý a nezapomenutelný.   Jedná se o zfilmování   nechvalně proslulé   australské historie, kdy byly   původním australským   obyvatelům brány děti a   odváděny na převýchovu do   centra Austrálie. Je to velmi   smutný příběh, ale   zároveň příběh plný   naděje a neutuchajícího   boje za svobodu a demokracii.   Film na mne zapůsobil jako   málokterý, a to hlavně   svým vizuálním pojetím a,   jak jinak, svým scénářem.   Mrzí mne, že v kině spolu   se mnou sedělo jen několik   málo lidí, přitom se jedná   o neprávem opomíjený   snímek, který by si   zasloužil určité   zviditelnění. Proto pokud   budete mít možnost,   zhlédněte tento smutný   příběh a buďte rádi, že   žijete v dnešní době a v   této zemi. Tento snímek mne   naučil vážit si toho, co   mám a vážit si místa, kde   žiju. A to je to hlavní   poznání, jež vám film   přinese.