V polovině sedmnáctého století chrání šumavské hranice Chodové, kteří za tuto službu požívají svobody od poddanství a podléhají přímo králi. Po bitvě na Bílé hoře jsou však prodáni říšskému radovi Lamingerovi, lidově přezdívanému Lomikar. Ten jejich práva neuzná a nutí je do roboty. Chodové se bouří a odvolávají se na královské listiny, které jim jejich výsadní postavení zaručují. Lomikar však většinu pergamenů spálí. Dvě nejdůležitější listiny však naštěstí uchovala matka Jana Sladkého Koziny. S nimi se chodská delegace pokusí uplatnit spravedlnost nejprve ve Vídni, poté u apelačního soudu v Praze. Po uvěznění Koziny a jeho dvou druhů dojde k povstání proti vrchnosti? Stejnojmenný román
Aloise Jiráska natočil v barevné verzi v roce 1955 režisér
Martin Frič. Před ním zpracoval tutéž látku
Svatopluk Innemann v roce 1931.
Česká televize
SKUTEČNOST, ŽE DO NAŠICH KIN přichází barevný filmový přepis Jiráskových "Psohlavců", je sama o sobě významná. Vždyť historie této slavné selské vzpoury vnikla hluboce do vědomí národa právě v Jiráskově literárním zpracování. Ideová síla i dramatičnost, pravdivost a působivost charakterů postav i situací, to všecko zajistilo "Psohlavcům" popularitu, jaké dosáhlo jen málokteré dílo. Tyto rysy je také předurčovaly pro film.
První filmové zpracování
Psohlavců z roku 1931 se nezdařilo pro neuměleckost a povrchnost režie. Autoři nynější adaptace přistupovali k románu mnohem odpovědněji, ale zřejmě také s jistou obezřetností a obavou, způsobenou velkou znalostí a oblibou románu u diváků i závažností díla samotného. Snaha po věrnosti k literární předloze však přivedla scénáristy
Otakara Kirchnera,
Jiřího Mařánka a
Martina Friče (který je také režisérem filmu) do takové závislosti na ní, že si nedokázali vytvořit vlastní, na románové formě nezávislou koncepci příběhu. Scénář je průřezem celého románu, ale je to průřez tak rychlý a kusý, že v něm nezbyly čas ani místo na hlubší prokreslení charakterů postav, na bližší zdůvodnění jednotlivých situaci. Hodně se tu konstatuje a ukazuje, ale málo zdůvodňuje a objasňuje. Tak je plné pochopení filmového příběhu často závislé na znalosti románu. Divák, který nezná Jiráska, sotva například pochopí, že mezi prvními scénami filmu je celkové časové rozpětí několika desítek let; uniknou mu často souvislosti mezi jednáním Lammingera a Chodů (zejména ve scénách soudního projednávání chodské žaloby a zákulisí těchto jednání), budou mu nejasné i závěrečné obrazy filmu, které mají ukázat příčiny Lammingerovy smrti v jeho životě od Kozinovy popravy. Neobjasnění souvislostí mezi jednotlivými scénami je příčinou dějové roztříštěnosti filmu, která zatemňuje i charaktery postav, způsobuje kusost děje a vede k přibližné ilustrativnosti.
V postavách filmu se setkáváme s řadou vynikajících herců. Jejich herecký výkon však trpí nedostatky scénáře, které jim nedovolují vytvořit plné a bohaté charaktery jiráskovských postav. Herecké umění národních umělců
Zdeňka Štěpánka a
Jaroslava Průchy v rolích Kozinova děda a Matěje Příbka, stejně jako umění dalších představitelů –
Peškova Jiskry,
Dohnalova Adama Ecla,
Kurandové jako Kozinovy matky a jiných – tak zůstalo nevyužito. Ucelenějšími, a proto působivějšími postavami jsou
Nedbalův Lamminger a
Kopeckého Koš, kteří mohli lépe rozvinout své herecké umění díky hlavně lépe napsaným postavám ve scénáři. Nezdařenou postavou však je hlavní hrdina příběhu Kozina v podání
Vladimíra Ráže. Charakter této postavy, jak ji Ráž vytvořil, se místy povážlivě rozchází s představou lidového hrdiny – bojovníka za práva lidu, jakým Kozina je. Tento filmový Kozina je příliš měkký a nebojovný, příliš konvenční na to, aby mu lid mohl svěřit vedoucí roli ve svém zápasu.
Řadu dalších postav poznáváme většinou jen v titulcích. Ve filmu se jen mihnou bez bližší charakteristiky, ačkoliv na jejich obsazení nebylo šetřeno nejlepšími hereckými silami. To platí o většině ženských postav, o šlechticích kolem Lammingera i o soudcích.
Režisér filmu, laureát státní ceny
Martin Frič osvědčil své režijní mistrovství na řadě znamenitě pojatých scén, které citlivě, se smyslem pro obrazovou monumentalitu snímal
Jan Stallich. Takovou emotivně neobyčejně silnou scénou je Kozinova poprava, v níž dusná atmosféra, kontrastující s masovou silou dočasně pokořeného lidu, vytváří mohutný obraz nezničitelnosti spravedlivého boje za svobodu. Působivé záběry ohromného prostranství, obrazové vystižení propastného rozporu mezi panstvem a utlačovaným lidem, řadí tuto scénu mezi nejlepší v naší kinematografii. Ale i jinde dokázal režisér pravdivě ukázat rozpor mezi šlechtou a lidem. Scéna tragického průvodu poražených chodských bojovníků je účinně střižena do scény slavnostního průvodu honosné šlechtické svatby. Takových působivých kontrastních a monumentálních scén najdeme ve filmu více. Chybí jim však bohužel to, co by je sjednotilo do uceleného obrazu: jednolitý, v postupu jednotlivých scén logicky na sebe navazující dramatický děj.
To, co chybí scénáři i filmu, totiž ideová jednota, dramatická ucelenost a jednotný účinek, to jsou naopak hlavní přednosti hudby národního umělce
E. F. Buriana. Jeho hudba v mnohém překonává ideové nedostatky a neujasněnosti filmu, působivě dotváří dramatickou linii děje. Monumentalita hudebního vyjádření chodského zápasu za svobodu účinně kontrastuje s hudebním obrazem přecitlivělé a malicherné šlechty. Vrcholu dosahuje v úderném motivu Kozinovy popravy, který v závěrečné části filmu týrá Lammingerovo svědomí, až urychlí jeho smrt – je to příklad neobyčejně účinné hudební symboliky, která značně pozvedá jinak sestupnou dramatickou linii závěru filmu.
Technickým nedostatkem filmu jsou mnohdy předčasně „ustřižené“ scény, které nejen zabraňují v účinném doznění myšlenky a atmosféry obrazu, ale nezřídka ulamují i konce vět.
Film Psohlavci je spíše řadou ilustrací k Jiráskovu románu, často režijně i obrazově mistrně zvládnutých, než svébytným uměleckým dílem, které by mělo vlastní ideovou i dramatickou koncepci tak, jak ji má Jiráskovo dílo. Vysokého ocenění si zasluhuje hlavně hudební stránka, která může být v mnohém vzorem i autorům ostatních složek díla.
DVOŘÁK, Ivan.
Nový filmový Jirásek. Kino. 1955, roč. 10, č. 12, s. 190 – 191. [upraveno]
